Druhý den po příjezdu do UK mě v mailu čekalo překvapení – mám negativní test na covid! Výsledek přišel tak o 12 hodin dříve, než jsem očekávala, a to znamená jediné, do města se jde už dopoledne.
Jelikož jsem spáč a trochu jsem si přispala (no jo, kdo měl čekat, že tady ty výsledky chodí tak rychle), stihla jsem jen rychlou snídani, než jsme odcházely směr free walking tour of Liverpool (aneb procházka s průvodcem po městě za dýžko). Sraz s průvodcem byl v 11, takže jsme byly docela překvapené, když za 10 minut 11 nikdo na místě srazu nebyl. Že bychom tam byly brzo? Chvíli jsme přemýšlely, zda to teda vůbec bude. Náhodou jsem se podívala na telefon, který mi ukazuje místní čas – zrovna bylo 9:49… No, ten časový posun ještě natrénujeme.
Místo přešlapování na místě jsme nabraly směr Everton Park, kde jsme si konečně mohly Liverpool prohlédnout z výšky. Naskytl se mi zatím nejlepší výhled na celé město, ačkoli musím uznat, že včerejší počasí by na panoramatické fotky bylo lepší.
Na druhý pokus, tentokrát opravdu za 10 minut 11 místního času, jsme se potkaly s naším průvodcem. Na prohlídku města jsme se vydávali ve složení průvodce, 2 rodilí mluvčí a 6 cizinek. Průvodci bych rozuměla o něco lépe, kdyby kolem nejezdilo tolik aut, s okolním hlukem jsem nerozuměla jen tak každé sedmé slovo – to je docela dobré, ne? Komukoli, kdo by se do Liverpoolu vydal, walking tour doporučuji. Za dvě hodiny jsem se dozvěděla o městě tolik, kolik bych si sama na wikipedii nenašla. Zaujalo mě, že v Liverpoolu se nachází tři budovy, místními nazývané „Grácie“, které dříve bývaly UNESCO památkami. Po stavbě tří sousedících budov, tzn. „Antigrácií“, Liverpool tento titul ztratil. Kromě architektonických památek je na Liverpoolu zajímavá i jeho historie, která se netočí jen kolem Beatles, ale i kolem keramického průmyslu, námořnictví a otrokářství. Liverpool v jisté době taky představoval dopravní uzel do nového světa. Právě přes Liverpool Britové cestovali do Spojených států, jednalo se zejména o velké množství Irů v době, kdy Irsko postihl hladomor. To je podle našeho průvodce i důvod, proč tolik osob ve Spojených státech má právě irské kořeny.
Walking tour jsme zakončili – konečně – typickým britským počasím. Začalo to mrholením, pokračovalo to mírným deštíkem, pak deštíkem, deštěm… no a na ubytování jsme došly za doprovodu provazců padající vody. Z ulice se během půl hodiny stal potok, vážně.
Jelikož nám během procházky po městě pořádně vyhládlo, pustila jsem se do přípravy obědu. Není ironie, že první jídlo, které jsem tady uvařila, bylo italské? Po obědě a krátkém odpočinku jsem odešla na sólo tour po Liverpoolu, měla jsem totiž sraz s jednou bývalou studentkou z Masarykovy univerzity, momentálně praktikující doktorkou ve Velké Británii. Zašly jsme na kávu (flat white) a dort (orange-chocolate) do jedné ze tří „Antigrácií“. Při objednávce mi číšnice musela opakovat jen dvě otázky ze tří, úspěch. Od K. jsem dostala spoustu rad, například že se nemám klasicky po česku pořád za všechno omlouvat a že si mám do nemocnice nechat narůst ramena a sebevědomí. Jasně, to se za dva dny nějak stihne. Jo, a taky mi bylo sděleno, že do dokumentace v nemocnici nesmím psát modrou propiskou (modře píše jen ARO), ale jedině černou. Kolik jsem si sbalila modrých propisek? Čtyři. A kolik že jsem si sbalila těch černých? Žádnou. Zatím dobrý, Veroniko.
Po kávě jsem se vrátila na ubytování, po odpoledním napu dostaly holky chuť na The Office, prý si zase pustíme něco britského, já k tomu dostala chuť na Guinesse, nachos a guacamole, Na konci prvního dílu The Office padla otázka: „Není to náhodou americký?“ Musím přiznat: „Ano, je.“
K večeru jsme se odhodlaly vydat do víru velkoměsta, na pizzu, pivo a za tancem. V první hospodě jménem The Merchant jsme sehnaly pizzu. Hospoda měla své kouzlo, ale jediný volný stůl byl hned u DJského pultíku, takže smolík, musíme jinak, přes hudbu se zde nedá bavit. Možná proto nad DJem svítí nápis „Antisocial Jazz Club“ (protispolečenský jazzový klub)? Astmosféra tady ale má své kouzlo, nebýt hlasité hudby, už tu zůstaneme. Zapůsobilo na mě, že DJ pouštěl hudbu z reálných gramofonových desek.
V druhém baru (hospodě?), Fizgerald´s, jsme našly jak pivo, tak tanec – a že to byla jízda. Na pití jsme si daly klasicky Guinness (čepovaný je lepší než z obchodu) a k poslechu živou hudbu. Boží. Přísahám, že tenhle kluk je příští Ed Sheeran. Až se naučím na ukulele, tak se konečně naučím na kytaru a pak na loop recorder, protože to, co on, musím umět taky. V jeho podání žádný song nevypadal složitě, celá hospoda s ním zpívala, skandovala, pískala, tančila.
Kdyby se vám zdálo, že za dnešek jsem zažila málo failů (věcí, co se nepovedly podle plánu, mami a babi), tak pozor. Jenom pravý fajnšmekr jako já si vezme z baru nedočepované pivo, protože je zvyklý na podmíráky z Česka. Obsluha se za mnou a kamarádkou potom přiřítila od baru, že mi to pivo dočepuje, no jo, jenže přes tu hudbu jsme se neslyšeli. Došlo to až do fáze, kdy se pán (teda spíš fakt roztomilý týpek) zeptal, jakým jazykem rozumíme. „English, please?“ (Anglicky, prosím.)