To se tak stane, že do místnosti vstoupí dvě dospělé osoby s cílem vyprat si prádlo. Protože je pračka z nějakého nepochopitelného důvodu umístěná v kuchyni, po zapnutí se ony dvě osoby usadí na gaučích, aby jim čekání rychleji uběhlo. Mezi tím se baví o tom, jaké mají štěstí, že se obě dostali na stáž do Anglie a že za to z velké části může štěstí, ale samozřejmě i jejich nezpochybnitelná genialita. No, a pak se osoba A zeptá osoby B: „B? Dala jsi do té pračky tabletu s gelem na praní?“ No, nedala. Tak co, myslíte, že tu my dvě, osoba A a B, dvě geniální osoby, ve zdraví a čistém oblečení přežijeme ještě další tři měsíce?
Slíbila jsem, že vám dám vědět, až zprovozním všechny tři topení. Hurá! Sice mi s tím, opět, musela trochu pomoct domácí, ale už topím ve všech třech místnostech pomocí normálního, původního topení. Takže až se mě zase budete ptát, jestli náhodou nemrznu, tak ne, nemrznu. A co víc – celkově je tu v UK teplo. Je tu asi o deset stupňů víc než v Česku, každý den tak kolem pěti až deseti nad nulou. Bývá tu buď pod mrakem, nebo krásně slunečno, neprší skoro vůbec.
Pokračuji ve snaze co nejvíce ochutnat cizí kulturu. Ochutnávám ji doslova – v Tescu je spousta pro mě nových a zvláštních potravin. Pár příkladů: Hotová rýže v plastovém obalu, která se dá jen na 2 min do mikrovlnky; bramborové placky na zapečení do toustovače; pita chlebíky na zapečení do toustovače; řecký kokosový! jogurt; spousta bezmasých mňamek; různé druhy sýrů, například obrovská kostka vyzrálého čedaru za asi 50 korun; ovoce a zelenina, všechny druhy, na které jen pomyslíte, za poloviční cenu, než za jakou se prodávají v ČR; každodenní přísun avokáda, salátů, špenátu, brokolice, rajčat, banánů, borůvek, manga… jsem v nebi; polévky v konzervě; burákové máslo; regál bezlaktózového mléka všech druhů za normální cenu; všechny nové druhy piva…
Další sbližování se zdejší kulturou na úrovni toho mluveného jazyka se posouvá kladným směrem. Už si zvykám na zdejší přízvuk, dokonce už se domluvím s tím Skotem, o kterém jsem psala na začátku. Několikrát mi bylo řečeno, že mám super angličtinu, několikrát i v souvislosti s tím, že jsem schopná zapsat do dokumentace celou vizitu pro mě cizím jazykem, když mi ji někdo diktuje. Já s tím zas tak úplně nesouhlasím, pořád občas jen tak stojím a přikyvuji, hlavně když slyším některé pacienty, přičemž každý má úplně jiný přízvuk… Upřímně nevím, jestli bych byla schopná tady někdy pracovat a excelovat, protože bez naprostého porozumění pacientům by to podle mě šlo těžko. Uvidíme, jak se budu cítit na konci stáže. Ránou pro mé sebevědomí každopádně bylo slyšet svůj hlas na nahrávce – asi poprvé jsem se slyšela mluvit anglicky. Já mám tak strašně východoevropský přízvuk, že fakt nevím, jak to zdejší rodilí mluvčí zvládají. Prý si z toho ale nemám nic dělat, nikomu z nich to údajně nevadí.
Za tenhle poslední týden jsem se jen utvrdila v tom, že lidé jsou tu, obecně, asi tisíckrát milejší než v Česku. Není to jen něco každému daného charakterově, vnímám to spíš jako kulturní věc. Všichni se usmívají, neustále se o sebe navzájem zajímají a starají. Za tenhle týden mi byla dvakrát koupena káva od starších doktorů, ačkoli se mnou strávili za ten den tak dvě hodiny a pak už jsem je neviděla. Místní doktoři na chirurgii mě přijmuli do kolektivu, zajímají se o to, co chci vidět, co chci dělat, nechají si ode mě pomáhat a oceňují, že tam s nimi na oddělení jsem, že jim pomůžu zapsat vizity a vidět pacienty. Je to naprosto jiný přístup, než jaký znám z Česka. Učím se tady sice praktikování medicíny jinak, než jak ji děláme v Česku, to je pravda, ale v naprosto jiném prostředí – v přátelském, motivujícím a podporujícím, které je takové téměř 100% času. Na chirurgii tady sice nezískávám tolik teoretických znalostí, které bych nepochybně získala v Česku, učím se tady ale jiným věcem, mezi které patří například i sebevědomí a schopnost jít věci zkoušet znovu a znovu potom, co se nepovedli.
Tenhle týden jsem zažila svoji první zdejší simulaci s figurínou, respektive hned dvě. První byla jenom obyčejné seznámení se s figurínou a prostředím (které vypadá totálně jako u nás v Brně v SIMU) a zopakování ABCDE přístupu k osobě. Druhá simulace byla už na ostro. Nás všech pět, mladých nadějných budoucích doktorek, se vrhlo do pokoje zachraňovat pacienta (figurínu), který postupně přicházel o vědomí. Už před simulací nám náš instruktor, Andy, řekl, že v téhle simulaci pacient vždycky umře, ledaže bychom byly naprosto excelentní. No – pacient umřel. V čem byla chyba? Nebyly jsme schopné si otevřít šuplíky resuscitačního vozíku. Takže ačkoli to tak první dvě minuty všechno vypadalo nadějně, nakonec jsme pohořely ne na znalostech, ale na pitomém otevírání šuflíků. Pro mě osobně tahle situace ale nakonec byla o něčem jiném než o znalostech, zkušenostech nebo o otevírání šuflíků, ale o uvědomění si vlastní potřeby vést ostatní a zároveň faktu, že jsem z toho vyděšená, vyděšená z nutnosti následně nést zodpovědnost, když se věci nepovedou. Tohle se v situaci nakonec odrazilo tím, že jsme lídra situace neměly ani jednoho. Nikdo z ostatních se toho nechopil a ačkoli já k tomu měla dobře nakročeno, podvědomý strach mi nedovolil se toho zhostit úplně. Natolik se bojím vlastního selhání, že mi to zabraňuje uspět, nebo se o to alespoň pokusit. Jsem zvědavá, co se mnou tahle vědomost udělá v budoucnosti.
I kdyby mi tahle stáž nepřinesla nic jiného, už následující tři věci pro mě budou k nezaplacení – schopnost jít věci zkoušet znovu, i když jsem v nich předtím pohořela (čemuž jsem doteď musela čelit jen při opakování zkoušek na řidičák); vědomí, že moje vnitřní já tíhne k tomu být lídrem, ale musí se zároveň ještě naučit nést zodpovědnost; vědomí, že musím zapracovat na svém sebevědomí, a že to bude pořádná fuška.