Mám za sebou první týden v UK, jupí! Za tu dobu jsem se stihla ztratit jen tak asi dvacetkrát, překvapivě jsem promokla jen jednou (fakt jsem čekala, že tu bude pršet tak 80 % času, přitom deštivé dny začaly až dnes), nespočetněkrát jsem už řekla „come again“ nebo „could you repeat that“ aneb „můžeš mi to zopakovat?“ a v kufru mám přesně polovinu věcí, které jsou mi k ničemu.
Na druhou stranu jsem za ten týden potkala fakt tunu strašně milých, hodných a nápomocných lidí, měla jsem možnost si za slunečného počasí prohlédnout Liverpool, možnost přiučit se další anglické fráze a slova (moje odborná angličtina trochu pokulhává), ochutnat anglické produkty a jídla a vstoupit, s pocitem, že jsem zde vítaná, do jejich kultury.
Kultura je tu opravdu jiná, až jsem překvapená, jak moc. Čekala jsem, že když jsem v Evropě, nebudou tu zas takové rozdíly. V ČR si nedovedu představit, že by všichni lidé byli na cizince tak milí a že by se o ně upřímně zajímali. Všichni se tu pořád smějí a zdraví se „Hi, how are you?“ (Ahoj, jak se máš?), aniž by čekali reálnou odpověď. Řekneš „Good, how are you“ (dobře, co ty) a jede se dál. Je to prostě něco jako naše ahoj. Všichni se pořád ptají „Are you OK, is that OK, would that be OK… are you happy to do it, are you happy with it…“ (jsi v pohodě, je to v pohodě, bylo by to v pohodě… uděláš to ráda, jsi s tím spokojená…) a ostatní odpovídají jen OK nebo yeah. Už jsem si taky zvykla a místo „good morning“ říkám „morning“, místo „hello“ říkám „hey“, místo „bye“ někdy „see ya“.
Víte, jak jsem říkala, že v Liverpoolu je silný přízvuk? No, starala jsem se včera o Skota. To je teprve silný šálek kávy! Musím uznat, že tam jsme si navzájem fakt nerozuměli ani jeden, ale nijak nám to nevadilo, vystačili jsme si s úsměvy.
Co dalšího dělají Britové jinak? Tak například jezdí vlevo, to ale většina z vás věděla. Bohužel ale taky chodí vlevo. Asi den mi trvalo, než jsem na to přišla, a pak další den, než jsem tomu uvěřila. Pak byl problém přesvědčit můj vnitřní kompas, ať mě pořád netáhne napravo, ale že tady fakt musíme chodit vlevo.
V nemocnici jsem strávila další dva dny, čtvrtek a pátek. Stáže probíhají od 8 do 16, zatím domů chodím spíš později. Moje doktorka Kat, FY1 (Foundation Year 1), je teď na pacienty sama, protože její kolegyně, FY2, má covid, takže má celkem frmol a moje pomoc se jí hodí. Už jsem se na oddělení zorientovala, vím zhruba kde mám co hledat, trochu jsem se seznámila s pacienty a nemocničním systémem. Jsem schopná jít sama odebrat krve (což tu dělají buď jen doktoři nebo na to přímo školené sestry – phlebotomy nurses). Během posledních dvou dnů jsem taky měla možnost vyzkoušet si dva nové způsoby odběrů krve – venous blood gasses (žilní astrup) a blood cultures (odběr na hemokultury). Psala jsem už dvakrát propouštěcí papíry, které jsou tu asi 10x kratší než v Česku. Co je podle mě ale velké mínus, a obávám se, že minimálně na chirurgii to jinak nebude, moc se tady pacienti nevyšetřují rukama a fonendoskopem. Rovnou se naordinuje krev nebo RTG nebo CT… ale za ty poslední tři dny jsem viděla doktora fonendoskop použít jedenkrát a máknout na břicho tak 5x max. Máte podezření na ileus? Proč používat fonendoskop. Máte podezření na pneumonii? Proč pacienta poslouchat, rovnou rentgen. Kamarádka naštěstí říkala, že na pediatrii je to tady jinak, tam prý pacienty vyšetřují, a to dost důkladně.
Dneska ráno, když píšu tenhle článek, je tu klasická, upršená sobota. Skoro se cítím jako doma, když jsou na celé obloze světle šedé mraky a celý den poprchává. Jediným rozdílem je, že doma bych si dala zelený nebo černý čaj, tady teď popíjím klasický anglický černý čaj s mlékem a na snídani mám, místo vloček s jogurtem, toast z toustovače (hurá, už se kamarádíme) s burákovým máslem.
Mám pro vás další dvě dobré zprávy! Jednou je, že mi tu už nemrzne zadek. Evidentně sem na ubytování pravidelně chodí uklízečka, která se nade mnou slitovala a v týdnu se jí podařilo mi zapnout topení v koupelně a včera mi do obýváku donesla elektrický přímotop, takže už jsem schopná si zatopit ve všech místnostech. Musím jí tu někde nechat děkovnou zprávu.
Poslední věc: co covid a já. Pořád jsem negativní a zdravá, ale s tím, jak to vypadá v nemocnici, je to asi jen otázkou času. Tak držte palce, ať se mi to vyhýbá co nejdéle.