Jelikož za mnou do Anglie přijela vzácná návštěva, se kterou jsem měla tu čest ve čtvrtek oslavit tříleté výročí, naplánovala jsem nám víkendový pobyt v jednom z nejoblíbenějších národních parků, v NP Lake District. Pro mě to byla už druhá návštěva, a tak cílem bylo místo, kde jsem ještě nebyla (což nebylo těžké, jelikož park je opravdu velký). Další limitací byla doprava, tentokrát jsem jela vlakem. Za styčný bod jsme si tedy vybrali městečko Windermere, jedno z místních nejoblíbenějších, kde končí železnice.
Městečko Windermere a o něco níže položené Bowness on Windermere se nachází u jezera Windermere (aby tam těch Windermere nebylo málo). Kdyby Vás zajímalo, jak se to vyslovuje, zní to asi jako vind(r)míe(r). Tohle městečko je specifické svou architekturou. Když si odmyslíte projíždějící auta a další moderní výdobytky, dýchá na Vás skoro až středověká atmosféra. Všude kolem Vás jsou kamenné, šedé domy se šedými stříškami, dřevem obloženými průčelími a věžičkami místo komínů. Samotné jezero je impozantní, táhne se kolem města na všechny strany.
Po ubytování v jednom z těch roztomilých malých šedých baráčků jsme s Radkem vyrazili, než nám zapadne slunce, na krátký trek na Orrest Head, kopec, který se vypíná nad Windermere. Je z něho kouzelný výhled na celé údolí s jezerem. Vyjít na vrchol trvalo snad půl hodiny – pokud by nebylo tak oblačno, bylo by to ideální místo na pozorování západu slunce. Výhled z Orrest Head je nádherný, rozhodně tam doporučuji zamířit, pokud se někdy v oblasti budete nacházet. Po setmění jsme se vydali ještě na průzkum nočního Windermere, Bowness on Windermere a místního Tesco express (ano, lovili jsme sendviče ve slevě).
Druhý den jsme začali stylově, a to snídaní ve velkém britském stylu. Párečky, slanina, vajíčka, fazole, opečené houby, rajčátko a toast s britským slaným máslem a pomerančovou marmeládou, to vše za doprovodu pomerančového džusu a výborné kávy (nebo u Radka čaje) s mlékem. Posilnění full english breakfast jsme se vydali na jeden z místních nejkrásnějších a nejnáročnějších treků, do hor nad jezerem Grasmere. Do Grasmere jsme se dostali pomocí autobusu, místní okružní linky kolem jezer, přičemž autobus komentoval jednotlivá místa, kterými jsme projížděli, takže jsem se opravdu cítila jako účastník zájezdu. Za slabých 40 min jsme byli v Grasmere a mohli jsme vyrazit směr boží výhledy!
Nebudu Vám lhát, lepší trek jsem tu ještě nešla. Začínali jsme kolem nadmořské výšky 100, prvním vysokým bodem byl Helm Crag (405 n.m.), ze kterého jsme pokračovali hřebenovkou na Gibson Knott (422 n.m.), Calf Crag (537 n.m.), pak přes sedlo zase nahoru na sněhem zapadané úbočí, přes Tarn Crag (551 n.m.) k Easedale Tarn (nádherné jezero) a pak už dolů do údolí zpátky na autobus. První úsek cesty k Helm Crag byl docela pohodový, potkávali jsme poměrně hodně turistů. Čím dále jsme ale od Helm Crag byli, tím méně lidí se na trase nacházelo. Před sedlem jsem měla první krizi, docela foukalo, takže jsem měla problém udržet balanc a nebylo kde si pořádně udělat zastávku, takže jsem od rána neměla moc jídla. No, prostě mi chyběl cukr, takže jsem se na hřebenu v jednom místě prostě zastavila, kochala se výhledem do údolí a zobala sušenky s fíkovou náplní (mňam), dala si čajík s mlékem a zase bylo dobře a mohlo se jít dál. Za sedlem jsme už šli úplně sami. No, není se čemu divit, vzhledem k tomu, že podle map tam sice cesta měla být, ale reálně tam žádná nebyla – takže jsme horský hřeben krosili sněhem přes skaliska a bažiny kudy se nám zachtělo a jedinou společností nám byly ovce… Vypadali jsme docela komicky, dva turisti v naprosto promáčených botech, co si říkají – tak třeba tudy. Když už jsem si říkala, že nejhorší máme za sebou, že už jsme na druhé straně hřebenu, střihla jsem si ukázkové sklouznutí po rozbláceném strmém úbočí do rozbláceného mokřadu. Paráda! Aspoň že se mi tam mohly smát jen ty ovce. Radkovi je ke cti, že se prvně zajímal, jestli nemám něco zlomeného, než se mi taky začal smát. Nutno dodat, že mně už v téhle části trasy došel cukr z oněch sušenek, takže jsem začínala být docela nevrlá. Mokré boty a teď už i mokré a zablácené rukavice tomu moc nepomáhaly. Naštěstí jsme už opravdu začali klesat, nemusela jsem jít v mokrých botech sněhem, mokřadů začalo ubývat a my se konečně dostali k Easedale Tarn, jezeru, na který byl vážně ale vážně krásný pohled. Tenhle výhled za ty útrapy stál. Na chvíli jsme se u něho zastavili, dali si pozdní oběd (a sušenky) a pak už teda, značně unavení, zamířili zpět do Grasmere. Celkem jsme ušli přes 20 km a musím uznat, že jsem se těšila na ubytování na sprchu, čaj, postel, jídlo a postel (v tomhle pořadí).
Druhý den, v neděli, jsme, opět posilnění full english breakfast, vyrazili z ubytování na pohodovější trek z Windermere do Kendal, odkud taky jezdí železnice. Z Windermere jsme nejdříve zamířili na School Knott, další kopec s fakt božím výhledem na městečko a jezero, a pak jsme se napojili na červenou Dales Way. Z té jsme se po pár kilometrech odpojili a šli po polňačkách do Crook, Underbarrow a nakonec až do Kendal. Cesta byla pěkná, pohodová, přes kopečky a údolí, většina vedla přes pastviny, takže můj dnešní dojem z této cesty je zelená, ovce, zelená, kamenné plůtky, zelená, ovce, ovce, ovce… Pokud toužíte po nějakém lehčím, ale hezkém treku, tohle je pro Vás. V Kendal jsme zamířili ještě na vyhlídku a místní hrad… teda spíš zříceninu. Celkem jsme dnes, taky, ušli 20 km.
Za celý víkend mám v nohou přes 45 km nachozených po jedné z nejmalebnějších částí Anglie. Pokud bych odhlédla od světového dění, mohla bych říct, že tenhle víkend byl dokonalý. Bohužel, hrozba světové války visí nad námi všemi, a ačkoli jsem fyzicky od Česka a od Ukrajiny daleko a atmosféra tady rozhodně není tak intenzivní jako je dle ČT a internetových diskuzí v Česku, temným myšlenkám se člověk neubrání ani v sebekrásnějším a sebeklidnějším prostředí. Přišlo mi to až surrealistické, jak jinou realitu, poklidnou a pohodovou, jsem tenhle víkend prožívala, ačkoli vím, že jen několik stovek kilometrů od hranic mé domoviny se válčí za svobodu, na život a na smrt. Obávám se, že čas na doufání, že tenhle problém se nějak vyřeší, že blázni získají rozum, je pryč. Co nám ale zbývá? Kdy je čas začít bojovat? Co jsme ochotní zaplatit, pokud se Rusku nepostavíme, a kolik jsme ochotní zaplatit, pokud se mu postavíme?