V rámci programu, který mezi sebou má Masarykova univerzita a Whiston Hospital, mi byla nabídnuta možnost zde odchodit předpromoční praxe z chirurgie, pediatrie a interny. Jak víte, chirurgii a pediatrii už mám za sebou. Co asi nevíte je, že předpromoční stáž z interny jsem si už jednou odchodila i v ČR, abych mohla jít na podzim na státnici z interny – to znamená, že zdejší stáž na interně je vlastně něco „navíc“.
Proč jsem si vybrala trávit ve „škole“ sedm týdnů navíc, i když jsem nemusela? Přišla mi škoda zkrátit si pobyt a stáž v zahraničí z celkových 15 týdnů na 8, když už jsem se dostala přes výběrové řízení a všechno to papírování. Byla jsem zvědavá, jak vypadá medicína v jiné zemi, jak vypadá interní medicína. Navíc je to dalších sedm týdnů procvičování angličtiny a pravděpodobně moje poslední dospělá interna v životě.
Jaké to tu tedy je? Momentálně mám za sebou dva týdny na gastroenterologii, dva týdny na kardiologii, tento týden jsem začala chodit na plicní, na které budu chodit i příští týden, a celou stáž zakončím týdnem na MAU (Medical Acute Unit).
Stáž na interních odděleních běžně probíhá následovně: V pondělí, ve středu a v pátek se prochází velká vizita s konsultantem (trochu něco jako primář), který s jedním až dvěma FY1, FY2 (mladší doktoři) řeší konkrétní plán pacientů na daný a následující den. Délka trvání těchto velkých vizit je individuální, většinou ale trvá 3-5 hodin. V úterý a ve čtvrtek na oddělení pracují FY1 a FY2 samostatně, vizitují pacienty sami (to zabere podobně času). Vše se vždy musí zdokumentovat – ručně zapsat do dokumentace. Na konci vizity drží mladší doktor v ruce papír s poznámkami a s „jobs“, což jsou prostě věci, které musí kolem pacientů zařídit – objednat vyšetření, objednat a odebrat krve, napsat propouštěcí zprávy, změnit medikaci, promluvit s rodinnými příslušníky…
Vzhledem k tomu, že už se ve Whistonu nějakou tu dobu nacházím, velkou část z těchto věcí jsem pochytila, orientuju se jak na samotných odděleních, tak v dokumentaci a nemocničním systému. To, na kolik se zapojím do jednotlivých vizit a reálně něco dělám, dost záleží na konkrétním konzultantovi, který daný den vizitu dělá. Po skončení vizit je většinou čas udělat „jobs“, napsat propouštěčky a odebrat v krve (v tom jsem se fakt zlepšila). Upřímně musím říct, že po tolika týdnech, kdy už jsem vizitování byla přítomná, mě nebaví jen sedět a koukat se a ráda se zapojím, něco napíšu, na něco se pacienta zeptám, objednám krve, popřemýšlím nad diferenciální diagnostikou…
Na konkrétním oddělení pak záleží, co dalšího je k vidění – na gastroenterologii jsem z odbornějších výkonů viděla nějaké esfagogastroskopie se zaváděním stentů, kolonoskopie s polypektomií, odběrem biopsie, nálezem masivní divertikulózy…, ERCP (konečně!). Na spektrum výkonů byla gastroenterologie bohatá, ale pro mě osobně bylo oddělení velmi depresivní. Jeden pacient vedle druhého tam ležel kvůli komplikacím v důsledku pití alkoholu. Jaterní cirhóza a její komplikace – krvácení, ascites, akutní jaterní selhání, jaterní encefalopatie. Hepatocelulární karcinom. Brrr. Každý druhý tam byl žlutý a s narušenými mozkovými funkcemi. Ne – tak tenhle obor rozhodně v životě dělat nebudu. Tolik smutných diagnóz, kolik jsem tam za ty dva týdny slyšela; kolikrát konsultant oznamoval pacientovi, že má rakovinu…
Na kardiologii jsem první den neměla zas takové štěstí na doktory. Oddělení postihla covidová nákaza, každý druhý pacient byl pozitivní nebo v izolaci, a nadpoloviční většina doktorů byla doma s pozitivními testy. Ti, kteří byli na oddělení, měli vlastní práce nad hlavu a neměli moc chuť mě něco učit, takže jsem větší část dne vždycky strávila v nemocniční knihovně. Druhý týden byl naopak super, na oddělení se vrátil můj vedoucí pro kardiologii, který má výuku vážně rád – věnoval se mi, zapojil mě, vždycky mi všechno vysvětlil a domluvil mi nějaké výkony. Ze zajímavějších věcí jsem na kardiu viděla angiografie, dvě kardioverze a zavádění pacemakeru. Byla jsem se podívat i na ultrazvukovou jednotku; ultrazvuky zde dělají radiologičtí asistenti, a ne doktoři. Ze zajímavějšího jsem viděla UZ temporální arteritidy a dětských kyčlí, z těch méně zajímavých klasicky karotidy, cévy dolních končetin a břicha. Co se týče těch dolních končetin – pokud se nejedná o hospitalizovaného pacienta, dělají UZ vyšetření na hlubokou žilní trombózu jen ke koleni. Jakože… lýtko už je nezajímá… Na samotném oddělení jsem měla možnost opět, kromě normálních krví, brát několikrát krev i z PICC line a zavádět kanyly (dvakrát a dvakrát neúspěšně – na tom ještě zapracuju).
Tenhle týden na plicním je pro mě trochu ovlivněný rýmičkou a kašílkem, které se mě už drží přes týden (covidové testy mám opakovaně negativní), takže jsem na vizitách a přes den celkově trochu unavenější a méně akční, což se tady na množství získaných znalostí dost projeví. Kdo se neptá, nic se nedozví. Jsou tady ochotní vás vzdělávat, ale málokterý doktor to dělá aktivně a cíleně, zato po nějaké vhodné otázce se většina z nich snaží vysvětlovat. Každopádně to tenhle týden nebylo úplně neužitečné, měla jsem zase možnost brát krve, vizitovat pacienty a viděla jsem (už zase) arteriální plyny (příště si to prý zkusím já), vyndávání pleurální drenáže a plicní punkci (to byl hoooodně cool výkon).
Jsem zvědavá, co se zde během příštích dvou týdnů a kousku ještě naučím, každopádně stáž na zdejší interně mě jen utvrzuje v tom, že jsem si zvolila správný obor. Do života a do obecného rozhlednu je bazální znalost interny super, ale věnovat se dospělé medicíně v životě rozhodně nechci.