Za posledních pár týdnu tady v UK nebylo jinak než slunečně, a tak přišel čas vyměnit nemocniční obuv za sportovní tenisky a vyrazit na výlet do přírody – tentokrát do Národního parku Peak District. Tento park je jeden z nejnavštěvovanějších v Anglii a zároveň je anglickým nejstarším parkem, založeným v roce 1951. Nachází se na východ od Manchesteru, z Prescotu je to k jeho západnímu okraji zhruba dvě hodiny cesty vlakem. K vidění je v něm vidět spousta rašeliny, vřesovišť, ovcí a bláta (o tom později).
Já se na výlet vydala s mojí místní partou z bytu 16 a 11 z Bridgefield Court a po cestě vlakem si zavzpomínala na zážitky z tábora. Že tu občas po večerech mastíme karty a hrajeme dobble a počítáme ovečky, na to už jsem si zvykla, po cestě do Peak jsme ale přešli na nový level dětských her, hráli jsme „špiona“, „vraha“, slovní fotbal, dávali si hádanky a vymysleli jsme medickou obdobu „hádej co jsem za osobu“ a zcela neoriginálně si zahráli „hádej co jsem za diagnózu“. Myslím, že příznaky fibromyalgie si budu pamatovat do konce života.
Procházka po Peak byla už od začátku naprosto úžasná. Svítilo slunce, nefoukal vítr, nepršelo a měla jsem výbornou společnost – co víc si přát. Za celý den jsme zvládli ujít okruh o asi 30 km, který vedl přes náhorní plošinu s výchozím bodem v Hadfieldu a s konečným bodem v Glossopu. Cesta ze začátku vedla příjemným údolím, kolem řeky ve stínu bříz. Po výstupu na náhorní plošinu a po pár kilometrech chůze jsme se dostali až na nejvyšší bod naší trasy, Bleaklow Head (633 m.n.m.), kde jsme i poobědvali s nádherným výhledem do krajiny.
Dalším bodem byl kopec Higher Shelf Stones, ke kterému podle map vedla cesta, krajině před námi ale byli nějaké mapy ukradené, a tak jsme si cestu museli udělat sami. Jak to skončilo? Mnou zabořenou po lýtka v blátě. Po lýtka. Kam se na to hrabe výlet do Bílých Karpat, kde nám skoro všechny dny pršelo a bláto bylo všude – takhle zabořená v blátě, jako v Peak, jsem ještě nikdy nebyla. Co myslíte, že dělali ostatní – snažili se mě zachránit? Ne. Za to se velmi intenzivně dusili smíchem. Mám to tady fakt super kamarády. Po prvotní panice, že se do bláta ponořím celá, protože to propadání se do bláta se pár sekund fakt nezastavovalo, se můj sestup naštěstí zastavil, já jsem se z bláta vyškrábala a! podařilo se mi v něm nenechat ani jednu botu! Pak, ležící na trávě, zdravá a zablácená, s oběma botami na nohou, jsem se už smála taky. Ať žije bláto! Štěstí je, že moje jmenovkyně mě v tom nenechala samotnou, a taky se blátem prošla. Na rozdíl ode mě má tolik rozumu, že se v blátě smáčí jen decentně po kotníčky. Takže, mapy.cz, děkujeme za super trasu.
Zbytek cesty už neprobíhal nijak dramaticky. Prostě jsme se kochali krajinou, která nápadně připomínala scenérii z pána prstenů (při sbíhání z kopce jsme si pro dobarvení atmosféry pustili soundtrack The Uruk-hai), užívali si slunce (zvedněte ruku, kdo jste si někdy v březnu v Anglii nespálil obličej), počítali ovečky a krávy, stěžovali si na školu, na život a tak na všechno jako správní mileniálové a nabírali síly na posledních pár týdnů intenzivního učení se na státnice (ano, dneska mi ty síly zase oficiálně došly).
Poslední věcí, která ze sobotního dne rozhodně stojí za zmínění, jsou halloumi tortilly, které jsem dostala na večeři od šéf mástrů kuchyně bytu č. 11. Kdo jste nikdy nejedli halloumi, tak to napravte. Kdo jste nikdy nejedli jídlo od šéf mástrů z kuchyně bytu č. 11, je nejvyšší čas si je začít předcházet a doufat, že se nad vámi slitují a taky vám nějakou mňamku uvaří.