Už je to přes měsíc a půl, co jsem se vrátila zpátky do své domoviny z výletu za malou louži, do Velké Británie. Říkala jsem Vám, že před odjezdem do Anglie jsem našla svůj starý dětský deníček, ve kterém jsem měla sepsaná nějaká přání, která bych si chtěla v životě splnit? Jedním z těch přání bylo na nějakou dobu žít v Anglii. Jak to tak chodí s mými přáními, nikdy jsem si nemyslela, že se mi splní, a přece – nakonec jsem tam strávila překrásné, ačkoli náročné a stresující tři a půl měsíce. Jak tedy zpětně celé tohle dobrodružství hodnotím?
Za prvé musím říct, že jsem opravdu ráda, že jsem měla možnost vyjet do zahraničí, zlepšit si jazyk, naučit se zase trochu více samostatnosti, podívat se na britské zdravotnictví a něco se přiučit, pocestovat si po krásné britské krajině a městech a seznámit se s novými lidmi a udělat si nové přátele.
Co se týče života v nemocnici, což byl hlavní důvod, proč jsem tam vůbec jela, musím říct, že to nakonec bylo úplně jiné, než jsem si to představovala. Myslela jsem si, že budeme mít více pevně daný rozpis stáží a budeme moct v rámci stáží dělat větší množství věcí úplně samostatně. Na stážích jsem nakonec měla víc volnosti, než jsem očekávala – mohla jsem si volně chodit po odděleních a výkonech, na druhou stranu jsem ale o část české volnosti přišla, vše jsem musela dělat pod přímým dozorem, i to, co už jsem zvládala dělat v pohodě sama. Celkově ale přiznávám, že jsem se během těch několika měsíců kumulativně dostala k fakt velkému množství výkonů, činností a viděla jsem vysoké množství pacientů a případů
Kulturně se britské zdravotnictví liší od českého – řekla bych, že hlavní důraz je tam kladen na komunikaci s pacientem. Britští doktoři by asi řekli, že kladou velký důraz i na kvalitu péče, a dle toho, že mají miliardu guidelines a směrnic a neustálé nové dokumenty na zlepšování kvality poskytování péče aj. by to tak i vypadalo, ale po těch třech a půl měsících musím říct, že mám pocit, že kvalitou je britské zdravotnictví rozhodně až za námi. Pokud bych si měla vybrat, kde se nechám operovat nebo kde budu několik dní hospitalizovaná kvůli nějakému internímu problému, beru Česko. Další věc, co jsem chtěla zmínit, je, že ve Whistonu pracuje velké množství doktorů s tituly z ČR, a je to poznat v jejich přístupu k pacientům. Mám pocit, že doktoři s titulem z Česka nebo ze zahraničí se více snaží si pacienty fyzikálně vyšetřovat a přemýšlet nad diferenciální diagnostikou a etiologií… že by to bylo vzděláním? Možná, že ho nakonec v Česku přece jen nemáme tak špatné.
Pokud se na zdravotnictví jako takové podívám z pohledu doktora – pokud bych nechtěla dělat pediatrii, ale mířila bych spíš na internu nebo praktika, rozhodně by mi nevadilo začít pracovat v Anglii jako absolvent. Myslím, že z Česka máme solidní základy, ale v Anglii je výhodou, že jste jako mladý doktor opravdu hodně pod kontrolou. Neříkám, že to platí absolutně a vždycky, ale zase ani pro Česko neplatí, že by na tom byli mladí doktoři všude tak špatně (aspoň doufám).
Pokud už se přesunu k životu mimo nemocnici, ráda bych zmínila, že jsme si na Bridgefieldu vytvořili svoji malou Erasmus komunitu (doufám, že se zase brzo všichni sejdeme). Stihli jsme spolu nějaké výlety po národních parcích a městech, občas jsme udělali nějakou pártošku, zahráli Dobble, Bang nebo karty na tisíc způsobů a sledovali kouzelníka z Piccadily Street, nebo si zajeli na pártošku a živou hudbu do Liverpoolu. Kromě partošek a zábavy jsme samozřejmě nezapomínali na to, že jsme pořád medici z Česka v šesťáku a čekají nás státnice, takže jsme si spolu užívali i čas, kdy jsme byli každý rozložený v jiném rohu místnosti, nahlas jsme vzdychali a nadávali na to, jak je život těžký a proč se musíme učit věci, které stejně zapomeneme… Kromě pártošek a učení jsme si ale taky užívali místního Tesca – navzájem jsme si vařili, ochutnávali místní mezinárodní kuchyni (protože britská jídla se kromě britské snídaně fakt jíst nedají) a chodili na brunche <3, o čemž jsem až doteď nevěděla, že by mě to mohlo bavit.
Když to vezmu kolem a kolem, z Anglie jsem se vrátila jako trochu jiný člověk, jiná osobnost. Trošku sebevědomější, zkušenější, samostatnější. V Anglii mi byl věnován čas spousty božích doktorů a sester, na druhou stranu mi Anglie vzala nějaký čas k přípravě na státnice (nebo jsem si to aspoň myslela), a i proto jsem se do Česka vracela jako trochu smutnější a vystresovanější Verča, než když jsem odjížděla, jelikož jsem nevěděla, jak zvládnu po návratu do ČR během čtyř týdnů udělat dvě velké státnice, chirurgii a pediatrii. Zpětně, když už to mám za sebou, vím, jak jsem to nakonec zvládla – s pomocí super přátel, které kolem sebe mám, kteří se mnou, někteří v Anglii a někteří v Česku, seděli na našich už za těch šest let vysezených kostičkách a věnovali se staromódnímu, všemi mediky tak zapíranému, šprtání se. Ano, šprtali jsme se, šprtali jsme se hodně, a s pyšností musím říct, že teď už jsme všichni, konečně – teda snad? – múdří MUDři!