Většina z nás asi od dětství zná klasické peruánské turistické trháky jako jsou obrazce na planině Nazca nebo incké Machu Picchu. Méné z Vás asi zná Duhovou horu (Rainbow Mountain), která se k turisticky vyhledávaným místům přidala před šesti lety, kdy ji obyvatelé okolních hor zpřístupnili veřejnosti. Já jsem na ni narazila až při tvorbě itineráře do Peru. Moje první reakce byla – tam chci. Druhá reakce – vrchol má 5036 m.n.m.??? Tak to asi ne. Ale pak – do Peru už se asi znovu nepodívám a tohle místo bych fakt chtěla vidět na vlastní oči. Takže jsme s přítelem nazuli boty a vydali se na výšlap.
Duhová hora je místo, kde díky vysoké nadmořské výšce na úbočích neroste tráva, a je tak odkryté podloží, které hraje všemi barvami kvůli rozdílnému obsahu kovů, například onu červenou barvu dělají oxidy železa. Vytváří to tak zvláštní scenérii, kdy se vedle sebe vyskytují pásy různých odstínů červené, žluté a zelené.
Návštěvu můžete absolvovat buď s agenturou, nebo na vlastní pěst, kdy buď musíte mít vlastní auto (podle cest po kterých jsme jeli ideálně auto na off-road) nebo si zaplatit vlastní dopravu, která na vás pod vrcholem těch pár hodin počká. My jsme se nakonec v rámci jednoduchosti rozhodli jet s agenturou. Ta nás vyzvedla v 3:15 ráno (jo, budíček byl fakt brzo), asi za dvě hodiny následovala snídaně, kterou jeden Němec okomentoval nasledovně: „Prostě taková normální peruánská snídaně, uprostřed ničeho, člověk ani neví, kde je, a k tomu je zatracená zima.“ Po další hodině jízdy jsme konečně byli u Duhové hory a mohli jsme se pustit do výšlapu. Ten nám nakonec trval asi jen hodinu a čtvrt – parkoviště pro minivany je v nějakých 4600 m.n.m., takže výsledné převýšení, které nás čekalo, nebylo zas tak hrozné. Vzhledem k tomu, že už se s přítelem nějaký ten pátek pohybujeme v nadmořské výšce 3500 a vyšší, tak jsme si na místní řidší vzduch navykli a výška pro nás nepředstavovala zas takový problém. Po cestě nahoru jsme potkávali lamy a alpacy a koně s turisty na zádech (místní domorodci Vás nahoru vyvezou za 60 solů, pokud nejste v kondici nebo se vám prostě jen nechce šlapat do kopce). Vzhledem k tomu, že jsme z Cusca vyrazili tak brzo a že jsme se nemuseli držet skupiny, se kterou jsme přijeli minivanem, šli jsme skoro celou cestu prakticky sami a na vrcholu stihli nějaké fotky ještě bez davu turistů.
Jak se mi lezlo nahoru? Cítila jsem se zcela očekávaně tak, jak se cítím vždycky, když se vydám na túru. Problémem nebyl řídký vzduch (pokud by byl, vždycky si s sebou můžete přibalit koka lístky a po cestě je žvýkat, nebo to aspoň doporučuji místní), ale spíš dekondice, která je po tak dlouhém zkouškovém pochopitelná. Šla jsem tedy pomalu, s pravidelnými pauzami vždycky když jsem měla pocit, že mi vyskočí srdce a zhoři plíce – a hele, i tak jsme s přítelem byli nahoře mezi prvními. Že by to s tou mojí kondicí přece jen nebylo tak špatné?
Vrchol jako takový byl opravdu barevný a krásný, jenže člověk ho v té zimě zvládne obdivovat jen určitou chvíli. Co teď? Průvodkyně se zmínila, že v okolí je ještě jeden trek, Red Valley, tedy Červené údolí, kam se nakonec vydala skoro celá naše osmičlenná skupina. Když jsem tohle údolí poprvé uviděla, říkala jsem si – proč proboha tohle nenabízejí jako jeden balíček? Proč ho více nepropagují? Navštívit „jen“ Duhovou horu bez Červeného údolí by měl být zločin a myslím, že každý, kdo ho o tomhle výletu vynechá, je ochuzen o neuvěřitelný zážitek. Duhová hora je sice barevná, pestrá, ale v porovnání s tím, jak moc je barevné ono údolí… řekla bych, že to se ani nedá srovnávat. Takže jestli sem pojedete – povinně si dejte obojí!
Vzhledem k tomu, že do Cusca jsme se vrátili relativně brzo odpoledne a nebyli bychom to my dva, abychom se na cestách flákali, tak jsme si ještě střihli sprint do kopce na další místní inckou památku, Sayaqmarku. Tenhle sprint pro mě byl asi tisíckrát náročnější než dopolední trek, protože přítel nasadil vražedné tempo, abychom si to stihli projít ještě do zavíračky. Sayaqmarka je další skupina kamenných budov, které nám zbyly po Incích, a právě tato památka je unikátní svou lokalizací přímo v Cuscu, na kopci – což zaručuje, že je z ní na Cusco nádherný výhled.
To bude dneska o mém chození do místních kopečků všechno. Uhádnete, co mě ještě v Peru (kromě Machcu Picchu) čeká? Napovím – jedu teď na pár dní za zvířátky.
P. S.: Dávejte větší pozor na infekčním, když Vám říkají, ať si v zahraničí nekupujete na místních trzích pitíčka z bambusu a jiné sladké štávičky.