Poslední zastávkou před přestupem hranic do Bolívie bylo Puno, městečko u jezera Titikaka [tytykaka]. Poprvé jsem v něm okusila nástrahy vysoké nadmořské výšky, naštěstí v mém případě se jednalo pouze o lehčí dušnost a zadychávání se při námaze. Jiní spolucestující z Peru Hopu na tom bohužel nebyli tak dobře, někteří strávili odpoledne na hotelu nad záchodovou mísou a přišli tak o odpolední projížďku lodí po jezeře Titikaka. Než se budu věnovat samotnému Punu, ještě zmíním, že místní na výškovou nemoc nabízejí turistům čaj z lístků koka (podle google je to placebo). Jelikož jsem s přítelem pro každou srandu, tak jsme si koka lístky koupili na místním trhu a čaj si taky udělali – chutnalo to jako zelená káva, ale že bych na sobě pocítila nějaké stimulující účinky…
Jezero Titikaka je celosvětově nejvýše položené jezero o nezanedbatelné rozloze. Je domovem „jezerních lidí“, kteří používají jiný jazyk a žijí trochu jiným způsobem života. Místo cihlových domů na pevnině si staví chatky na uměle vytvořených plovoucích ostrovech. Pod „uměle“ si nepředstavujte umělé materiály jako dřevo nebo cement, ale materiály, které získávají ze samotného jezera, tedy kostky z hlíny prorostlé kořeny z místního zvláštního rákosí a pak ono samotné rákosí. Ze stejných materiálu si staví i domy. Jak „podlaha“ plovoucích ostrovů, tak domy se musí několikrát ročně předělávat. Obyvatelé ostrůvků žijí v komunitách, nosí pestré oblečení, vyrábí suvenýry a pestré koberečky pro turisty a do svého života zařadili kromě rybaření, obměny svých domečků a pletení i turismus (evidentně jim nevadí, že jsou turistickou atrakcí, ba na tom vydělávají) a některé moderní vymoženosti jako rádia a telefony, které nabíjí pomocí solárních panelů. Ještě k těm turistům – na jednom z plovoucích ostrovů mají i bankomat.
Mně v paměti Puno a jezero Titikaka zůstane díky následujícím momentům – první fakt ledová sprcha v Peru, nádherná projížďka po jezeře nejdříve v normálním člunu a poté v místním „reed boat“ (loď pletená z rákosu), setkání se s jinou kulturou a procházkou po plovoucím ostrovu (je zvláštní, jak se člověk trochu boří), nádherném západu slunce, živoucímu večernímu trhu, kde nám místní babičky prodali úplně nejbožejší domácí sýr a pečivo a místní ovoce fakt za hubičku a taky díky krásnému východu slunce, na který jsem si vyšlápla po páté ranní (jetlag, co k tomu dodat) a při výšlapu si málem vyplivla plíce. Puno je taky první město, kde jsem fakt pocítila místní zimu… V noci a ve stínu je tu mrazivo, přes den na slunci se člověk peče.
Ačkoli je v Peru hodně co zlepšovat, je tu spousta smogu a znečištění a troubících aut, jedno se mu musí uznat – je to živoucí země, kde se žije v komunitách, babičky tu přes den vysedávají na náměstích, zápražích a lavičkách a přes den i noc jsou tu otevřená tržiště, kde seženete snad úplně všechno. Peru je taky rozlehlá země, ve které je velké množství přírodních krás i architektonických památek.
