Po náročném prvním týdnu jsem si na sobotu naplánovala odpočinek, jelikož mělo celý víkend pršet (hádejte – nepršelo). Dokončila jsem nějakou práci zde na blogu (životopis v cz a eng), zašla jsem si na procházku (kde jsem v parku potkala spoustu malých chlupatých psích chlapíků), s M. jsme si udělaly typický britský brunch (fazole, vejce, toasty a rostlinné párečky) a večer se mi na internetu podařilo zpirátit Harry Potter 20 let filmové magie: Návrat do Bradavic. Idylický první sobotní večer – nostalgické vzpomínání na HP, ke kterému se přímo hodil můj další úlovek ze supermarketu, pivo jménem Hobgoblin s obrázkem goblina na plechovce. Doporučuji.
Neděli jsem strávila v trochu rychlejším tempu, jelikož jsem se vydala na výlet do Liverpoolu. Proč, když jsem tam byla už pár dnů na nový rok? No, nestihla jsem projít všechna zajímavá místa a neviděla jsem žádná zdejší muzea, která zrovna na začátku roku (nepřekvapivě, protože tady taky mají svátky) měla zavřeno. Některá jsou placená, většina je jich ale zdarma.
Poprvé jsem jela double-deckerem! To je takový vysoký, dvoupatrový autobus. Samozřejmě jsem si sedla nahoru do přední řady a celou dobu se kochala výhledem. Tohle byl takový můj dětský sen, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že se mi splní. Já, z malé vesnice, a že bych někdy vyjela cestovat do zahraničí, natož do Anglie? Pche. No, evidentně se zázraky dějí.
Co se týče muzeí:
World Museum: Pětipatrové muzeum, ve kterém se nachází sekce věnované vesmíru, evoluci, Egyptu, broukům, klimatickým změnám, různým habitatům… Zajímavé expozice, ale bohužel pro trochu jiné publikum – pro děti. Rozhodně bych si to tam užila více, kdyby se mnou byla moje neteř. Té by se (stejně jako mně) nejvíce líbilo Akvárko. No jo, kdo by neměl rád rybičky a želvičky a žraločky a CHOBOTNICE! Doufám, že to na mě neřeknete, ale když jsem viděla tu chobotnici, tak jsem se zas cítila jako malé nadšené děcko. Věděli jste, že chobotnice jsou fakt inteligentní a dokážou používat svoje chapadla stejně jako my používáme ruce a že v těle nemají žádnou tvrdou pevnou část, takže se dokážou protáhnout fakt malými otvory? Taky mají několik srdcí a mozek ve tvaru donutu (kruhové koblihy).
Walker Art Gallery: Dvoupatrová galerie, kde se v prvním patře nachází sochy (tam zajdu někdy příště) a v druhém patře malby z 18. a 19. století. Měli tam i mé oblíbence, impresionisty, byl tam dokonce originál od Moneta. Rozhodně doporučuju milovníkům umění.
TATE Liverpool: Obdoba londýnského Tate, ačkoli ten liverpoolský je rozhodně menší. Nabízí placené i neplacené výstavy. Já zvolila tu neplacenou, Tate Free Liverpool Collection, což bylo vlastně několik menších výstav na jednom velkém patře. Jednalo se především o moderní umění a musím se přiznat, spoustu z těch děl jsem buď nepochopila, nebo je to fakt jen balast, vyberte si. Bylo tam ale pár kousků, které mě opravdu zaujaly – např. ´The Panthenon of Books´ (Pantheon z knih), Marta Minujin z Argentiny, 1983 v rámci výstavy ´Demokracie´. Toto dílo vzniklo po obnovení demokratického režimu v Argentině v roce 1983. Minujin postavila několikametrovou budovu ve tvaru Pantheonu z knih, které byli za nedemokratického režimu v Argentině zakázané, a pak je rozdala přihlížejícímu davu. Dalším zajímavým dílem byla malba ´Family Jules: NNN ´No Naked Niggahs´ (Family Jules: Žádní nazí negři), Barkley L. Hendricks, 1974. Viděli jste už někdy předtím akt afroameričana? Já teda ne. A viděli jste někdy akt bílé mladé ženy? Těch jsem viděla tucty. Přesně tohle Hendrickse naštvalo, a přesně proto tohle dílo vzniklo.
Kromě celodenního chození po muzeích se mi zase povedlo získat vtipnou historku, skoro žádost o rande. Asi pět minut po příchodu do World Museum jsem si na ruce aplikovala dezinfekci (v trochu větším množství, než bylo nutné, ale kdo měl vědět, že se jí vymáčkne tolik) a asi jsem musela vypadat lehce ztraceně, protože ke mně přistoupil jeden z místních pracovníků-průvodců a dal se se mnou do řeči. Jakmile zjistil, že jsem z ČR, dost hezky mi řekl: „Ahoj, jak se máš?“, za což teda rozhodně dostal bonusové body. Bavili jsme se tak 10-15 min o všem možném: o stáži, o ČR, o UK, o jazycích, o jeho práci a rodině, o životě, o safari ve Whistonu a že bych tam rozhodně měla zajet; pak jsem se vrhla do prohlídky muzea. Když jsem z muzea odcházela, odchytil si mě a dal se se mnou znovu do řeči, odkázal mě na další muzea v Liverpoolu, začal mi znovu opakovat kde bydlí a jakým autobusem jezdí do práce a začal se ptát, jestli ráda chodím do restaurací. Začala jsem tušit, že sbírá odvahu mě pozvat na rande, ale něco na něm a na tom, co mi říkal, a jak se se mnou bavil, mi v hlavě spustilo červenou kontrolku. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli je jen tak milý a upovídaný, protože je Brit, nebo je to fakt moc i na zdejší poměry. Každopádně, radši jsem to utnula a on se se mnou loučil s tím, že doufá, že mě někdy znovu uvidí v muzeu. No, asi spíš neuvidí. Proč o tom ale píšu? Buď to ilustruje to, že jsou zdejší lidé fakt milí a přátelští o dost víc než v Česku a já si celou situaci vyložila špatně, nebo to, že to tady vlastně není o tolik jiné než v ČR, protože tam se taky stává, že když nějaký single muž vidí mladou hezkou ženu o samotě, tak ji pozve na rande.