Další týden v nemocnici je za mnou. O tom, jak to chodí na chirurgickém oddělení v UK, mám teď lepší představu než před týdnem. Takže:
Ráno před osmou se zasedne k počítači, do elektronické dokumentace (tzn. handover list) se zapíšou výsledky vyšetření z předchozího dne a dopíšou nové poznámky. Následně doktor celý den obchází pacienty, vede jejich papírovou dokumentaci (ano, cokoli nového je potřeba zapsat ručně, elektronická dokumentace kromě každodenně aktualizovaného handover, který se ale nikam neukládá, prakticky neexistuje) a řeší aktuální problémy, léčbu, objednává vyšetření, komunikuje se sestrami, rodinnými příslušníky… Někdy během dne přijde consultant (starší doktor) a jde se na vizitu (probíhá stejně rychle jako v ČR). Po vizitě je potřeba všechno zase zdokumentovat (ručně) a vrhnout se na nedodělky z dopoledne a na nové úkoly, které naordinoval starší doktor.
Dokumentace – noční můra. Fakt. Líbí se mi elektronická dokumentace, tzn. handovers, protože je to hezky přehledné, na druhou stranu jsou tyhle poznámky jen tak dobré, jak dobré si je udělá doktor a každý den se musí několikrát manuálně aktualizovat, aby v nich nebyly zastaralé informace. Otrava. Mám pocit, že pak člověk část času na přemýšlení musí obětovat manuálnímu opisování. Bylo by fajn, kdyby tohle bylo nějak propojené a zautomatizované. Druhá část dokumentace, ta fyzická. No, co k tomu říct – píše se ručně. Ručně! Musíte být trochu jasnovidec, abyste zjistili, co těmi klikiháky chtěl doktor před vámi říct. Lituji všechny, co to čtou po mně. Sice se fakt snažím psát hezky a čitelně, ale vy, co mě znáte, víte, že to je asi jako snažit se dojít na Měsíc a zpátky pěšky. A víte, co se říká o doktorech – takhle píšou všichni. Přemýšlím, jestli na čtení doktorského písma nemají v UK na medicíně nějaký speciální předmět, něco jako „čtení hieroglyfů v 21. století, rychle a přehledně“. Prakticky tu neexistuje sesterská dokumentace, nebo aspoň ne tak, jak ji znám z Česka. Neměří se diuréza, nedělá se bilance tekutin. Naopak mají super karty na dávkování gentamicinu (antibiotikum iv) a na podávání infuzí, všechno doplněné přehlednými tabulkami se složením, indikacemi, dávkováním… prostě vším, co se v ČR musíme učit nazpaměť. Mají tu také zvláštní systém na měření základních hodnot – tlak, puls, saturace… Měření se nezaznamenává do křivek, ale zadává se jenom do tabulky, která slouží k výpočtu NEWS (new early warning score), což je takový nespecifický ukazatel. Čím je vyšší, tím víc bys měl na konkrétního pacienta dávat bacha. Taky podávání antibiotik – když chceš zjistit, kolikátý den je pacient dostává, musíš si sám v doktorské dokumentaci najít, kdy se začali podávat, a pak to odpočítat. Není to přehledně zaznačené v žádné sesterské dokumentaci. Příjmové zprávy jsou tak na 10 slov, všechno se zaznamenává spíš do tabulek nebo bodů nebo obrázků. Propouštěčky se píšou taky do bodů, taky jsou velmi krátké. Někdy je fakt těžké v jakékoli dokumentaci dohledat, proč vůbec pacient přišel a co je jeho diagnóza, taky se tady tak dopodrobna neřeší popis nynějšího onemocnění a etiologie. Ohledně nemocničního systému – dá se s ním naučit docela rychle, výhodou je, že existuje i v aplikaci pro chytré telefony, takže se do něho člověk může nalogovat úplně kdekoli.
Kompetence doktorů a sester jsou zde trochu jiné než v Česku: Močový katetr a nasogastrickou sondu zavádí sestry, někdy zavádí kanyly a berou krev (krev berou ale hlavně ráno sestry speciálně vyškolené na braní krve), doktoři zase berou všechny krve, které si nenaordinují na ráno a zavádí kanyly, hlavně u obtížně kanylovatelných pacientů. Co se týče braní krve, berou jednak klasicky na vyšetření krevního obrazu a biochemie atd., pak dělají VBG (venous blood gasses), hemokultury a testování na krevní skupiny. Každé z těchto vyšetření má jiný způsob odběru. Krev se zde nikdy nebere z kanyl, pokaždé, když je požadováno nějaké vyšetření, pacient se musí znovu napíchnout. Tak nevím, nemáme se z tohohle hlediska v Česku lépe? Docela se divím, že zdejší pacienti jsou tak ochotní a trpěliví, když se do nich musí píchat každý den. Ptala jsem se na důvod, prý je větší šance, že dostanou sepsi, když by se krev brala z kanyly (jakože dostanou infekci přes tu kanylu). Možné to sice je, ale nemám pocit, že by s tímhle byl v Česku nějaký velký problém a stávalo se to úplně běžně. Naopak si myslím, že pro pacienta je větším rizikem zanesení infekce při opakovaném braní krve, protože u obtížných pacientů je nereálné dodržet správné podmínky odběru krve z hlediska „vydezinfikuj si to, kam budeš píchat, a pak už tam nemakej“.
Za poslední týden jsem měla spoustu příležitostí si vyzkoušet klasické odběry, VBG a hemokultury. Některé pokusy jsou úspěšné, některé ne. Některé dny jsou lepší a mám ze sebe radost, jindy si říkám, jak můžu být tak levá a v čem pořád proboha chybuju. Musím uznat, že tam, kde se mi nepodaří nabrat krev na poprvé, pak dost často bojují s odběrem i moje přidělené doktorky, ale vždycky se jim to nakonec povede, za což je fakt obdivuji. Je pro mě přínosem je pozorovat a učit se od nich. Jsem taky neskutečně vděčná za zdejší pacienty, kteří jsou, ve většině, úplná zlatíčka a nevadí jim, že se jim pokusím vzít krev třeba druhý den znovu, i když se mi to den předtím nepodařilo. Snažím se učit ze svých chyb a někdy, někdy se to i daří.
Ve čtvrtek měla naše česká skupina další simulační výuku, tentokrát i.v. kanylaci. V ČR jsem to viděla mnohokrát, ale reálně jsem si to zkusila jen dvakrát při výuce ve třeťáku a pak už jsem to nikdy nezkusila, i když jsem měla příležitost, protože jsem si nikdy samostatně neprošla celým procesem (ačkoli to vypadá docela jednoduše, těch kroků tam je dost) a nebyla jsem si jistá, že by to pro pacienta bylo bezpečné a co nejméně bolestivé a z mé strany úspěšné. Simulační seminář byl super, přínosný, příště možnost někoho kanylovat neodmítnu, rozhodně se teď cítím o dost připraveněji. Největší zlatíčko byla jedna z mých doktorek, ke kterým jsem přidělená – když jsem jí řekla, že jsem zrovna měla seminář na kanylaci, řekla mi, ať si to na ní zkusím, že na lidské ruce je to lepší než na figuríně (což má pravdu). Nabídnout svou končetinu medikovi – to chce odvahu, vážně, takže jsem jí vděčná. Všechno proběhlo hladce, kanyla byla uvnitř během chvilky. Pochválila mě se slovy, že příště mě nechá zavést kanylu pacientovi, až bude možnost, a že vypadám, jako kdybych to dělala roky. Někdy je příjemné být pochválena zrovna Angličanem. Mám pocit, že rádi trochu přehání, poslouchá se to ale dobře.
Nevím, jestli to na vás z dnešního článku tak působilo, nebo ne, ale je mi dneska trochu smutno. Z domova jsem odjela před dvěma týdny, takže mě začíná bolet srdíčko po mým nejdražších a po známém prostředí a po známém jazyku a po známých zvyklostech a po domově, kde není pořád všechno nové a stresující. Neberte to zle, jsem vážně ráda, že jsem na stáž odjela a mám možnost zde nasbírat nové zkušenosti, zážitky a jazykové i odborné znalosti a schopnosti. Život ale není jen sladký a vzrušující, i když tak třeba může vypadat, ale má všechny odstíny barev. Dneska, pro mě, má všechny odstíny najednou.
Posílám do Česka všem mým drahým pevné objetí a velkou pusu.