Zjistila jsem, že na zdejší chirurgické stáži je poměrně těžké se dostat na sály. Respektive – záleží to na tom, jak máte široká ramena a na koho zrovna narazíte. Dle zdejších zvyků byste se před příchodem na sál měli na účasti na konkrétní operaci domluvit s hlavním operatérem (konzultantem) ještě vůbec před tím, než se na sály vydáte. Zní to logicky, ale – nikde nevisí rozpis operací na následující den a odchytit konzultanty nebo po nich něco chtít je u většiny z nich tak trochu faux pas. Navíc je zde asi 12 operačních sálů, většina z nich běží simultánně, těžko ale říct, které z nich patří k všeobecné chirurgii (na ty bych měla chodit já).
Jak jsem se s tím vypořádala? Došla jsem někdy minulý týden na sály, slušně se představila a zeptala se, zda můžu být přítomná. Nikdo mě nevyhodil – sice mi bylo řečeno, že jsem se s konzultantkou měla domluvit předem, na sále ale potom všichni byli milí a přítomné chiruržky mi celou operaci průběžně komentovaly. Parciální mastektomie s implantací expandéru a lymfatickou scintigrafií s cílem najít sentinelovou uzlinu. Prostě žůžo. Když jsem byla v druháku, měla jsem to štěstí se v rámci sesterské praxe na Žluťáku o dvě pacientky po podobné operaci starat, teď jsem tu operaci viděla na vlastní oči. Líbí se mi ta návaznost.
Dnes jsem mezi řečí na lékařáku zaslechla, že na sále bude hned pět appendektomií. Vždycky jsem si říkala, že jestli za studium neuvidím alespoň jednu appendektomii, budu to považovat za osobní selhání. Už jsem dřív viděla appendektomii v rámci rozsáhlejší resekce u onkologické pacientky na gynekologii, nikdy se mi ale nepoštěstilo se dostat na sál na obyčejnou laparoskopickou appendektomii. Takže jsem se vydala za dobrodružstvím – vzhůru na sály.
Nejdříve mi bylo řečeno, že mám jít na devítku, tam mi zase řekli, že to nakonec bude na jedničce, na jejich emergency theatre. Tam mi zase sálové sestry řekly, že ty appendektomie tam sice budou, ale až po pacientce s rupturou tuby pro ektopické těhotenství. No, sice už mám gynekologii za sebou, ale říkala jsem si, že mi nevadí tuhle operaci vidět znovu, a tak že zůstanu a podívám se při čekání i na ni. Připravit sál na urgentní zákrok (protože při ruptuře tuby žena ztrácí do dutiny břišní poměrně dost krve) trvalo asi hodinu… Následná operace trvala asi hodinu a půl. Najednou jsem pochopila, proč mi na gynekologické stáží v Brně operatér říkal, že to byl opravdu dobrý výkon, když tehdy pacientku od příjmu na urgentu dostali na sál do dvou hodin. Pochybuji, že u téhle pacientky to bylo podobně. Samotná operace ale byla zajímavá, dokonce se mi před ní i hlavní operatér věnoval – vypadal, že je velmi nadšený (rozuměj otrávený), že tam má medičku, takže jsem si před samotnou operací užila patnáctiminutové grilování při zkoušení z gynekologie. No, státnice byly asi tisíckrát příjemnější.
Po skoro dvouhodinové pauze na oběd se konečně začalo s první appendektomií (o půl třetí odpoledne, přičemž na sály jsem dorazila už dopoledne). Operaci vedl konzultant, pod kterým jsem oficiálně na této stáži zařazená, příjemný a hlavně šikovný chirurg. Celá operace mu zabrala 15 min, fakt klobouk dolů. Můj sen je splněný, laparoskopickou appendektomii si můžu odškrtnout. Bohužel se stalo přesně to, co jsem očekávala, že se někdy během stáže na chirurgii stane – byly objeveny mé mezery v anatomii. Arterku, která zásobuje appendix jsem pojmenovala dobře, tím ale moje znalosti cévního zásobení appendixu skončily, takže menší trapásek (no co, ještě jsem se na tu státnici z chirdy fakt nezačala učit). Jsem zvědavá, jak moc se budu červenat, až se s panem doktorem uvidím zítra na vizitě.
Abych Vám moji menší neznalost anatomie něčím vykompenzovala a Vy jste o mně neztratili veškeré dobré mínění – povedlo se mi před operací zavést pacientce kanylu! To je pro mě nové – být víc zručná než nabitá vědomostmi. U obou dnešních operací byl anesteziolog s chutí učit a předávat znalosti a zkušenosti dál, takže u první operace jsem se dívala, jak kanylu zavádí on, u druhé operace daný výkon nechal dělat mě. Ukázal mi všechny svoje triky a dal mi tipy, jak zavádět kanyly (fakt boží, třeba jak si správně napolohovat hřbet ruky a správně si na něm natáhnout kůži). Před vlastním pokusem mi říkal, ať se toho nebojím a jdu do toho, že i kdyby se to nepovedlo, tak je to v pohodě. Opravdu jsem od něho cítila podporu, chuť mě něco naučit a dát mi šanci si to vyzkoušet. Docela se to hodilo – zaváděla jsem totiž kanylu patnáctileté slečně, u které ještě doznívala zaoblenost dětství, na hřbetu ruky tedy neměla žádné hezky viditelné ani palpovatelné žíly. Myslím, že všichni v místnosti byly překvapení, když se mi kanylu povedlo zavést. Shrnula bych to slovy onoho anesteziologie: „Nemyslel jsem si, že se ti to povede. Super, dobrá práce!“