Lake District, aneb Národní park Jezerní oblast, je největším národním parkem Anglie a zároveň součástí Světového dědictví UNESCO. Nachází se na severozápadu Anglie, přibližně dvě hodiny jízdy od Liverpoolu. Krajina národního parku je kopcovitá, nachází se zde slatiniště, dubové lesy, pastviny a hlavně – jezera, kterých je zde zhruba šedesát, všechna ledovcového původu. Nejznámějším jezerem je Windemere, mezi další známá patří Waswater, Grasmere nebo např. Ullswater. Každoročně park navštíví šestnáct až osmnáct milionů lidí.
Já jsem se za objevováním Lake District vydala včera, a to v čistě dámské společnosti. Ráno po osmé hodině mě, M. a V. vyzvedla kamarádka z Liverpoolu, která, k naší velké radosti, vlastní řidičský průkaz a auto. Po pohodové, zhruba dvouhodinové cestě jsme dojely do vzdálenějšího rohu parku na naší první zastávku, na parkoviště k Aira Force u jezera Ullswater. Dle předpovědi počasí jsem čekala leccos – zataženo, mrholení, či dokonce déšť… Co jsem ale nečekala bylo to, co nás nakonec potkalo – silný vítr, sluníčko a duha. S větrem v zádech a sluncem v očích jsme s holkami vyrazily na okružní trasu „The Ullswater Way, Aira Force and Gowbarrow Trail“: z parkoviště (160 m.n.m.) k vodopádům Aira Force, High Force a High Cascades, přes vrcholek Gowbarrow Fell (481 m.n.m.) do sedla a dále po vrstevnici kolem Green Hill s nádherným výhledem na jezero a do údolí.
Hned jak jsme se vydaly na cestu, věděly jsme, že si moc nepokecáme. Společníkem nám byl vítr, který spolehlivě odvál jakákoli slova, která jsme na sebe křičely. Jakmile jsme vyšly z lesíků kolem vodopádů na pastviny, kterými jsme se měly vyšplhat až na Gowbarrow Fell, začaly nás zastavovat turisti jdoucí v opačném směru: „Na vrcholku strašně fouká, zvažte, jestli tam půjdete. Museli jsem si na vrcholku sednout, jinak by nás to odneslo.“ Podívaly jsme se s holkami na sebe a řekly si, že to alespoň zkusíme. Všechny jsme si říkaly – o kolik by ten vítr nahoře mohl být horší… Už teď jsem totiž měla pocit, že bych se do větru mohla položit, ale stejně bych nespadla. Naštěstí nám foukal do zad a normálně bych řekla, že nám tedy pomáhal s výstupem, ale… Je vidět, že jsem doteď nezažila trek v pořádném větru, protože ačkoli foukalo správným směrem, tedy mě do zad, foukalo tak silně, že výstup byl prověrkou mé rovnováhy a pohybovala jsem se, jak kdybych byla opilá. Vždy, když jsem vykročila a chtěla někam došlápnout, vítr si řekl, že ne, že moje tělo by se mělo přece jenom pohnout jinam.
Každopádně se nám podařilo dojít až na rozcestí pod Gowbarrow Fell, z kterého jsme měly pokračovat už jen dolů, do sedla. Na vrchol to z rozcestí bylo ještě asi 10 výškových metrů. Zeptala jsem se: „Tak co, zkusíme vystoupat až na vrchol, když už jsme tady?“ Musím přiznat, že i pod tím vrcholem, tam, kde jsme stály, foukalo dost, ještě ale ne tolik, že bych nemohla jít nebo stát – takže o kolik horší by ten vítr mohl být nahoře. No… o dost. Na vrchol jsme nedošly – odnesl nás vítr a skončily jsme, všechny, skrčené, napůl ležící v keřících asi dva výškové metry pod vrcholem, na který jsme se mohly jen dívat.
Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se chtěla zvednout a jít zpátky dolů – nešlo to. Mozek vydal signál svalům, že se má mé tělo zvednout, ale nemohla jsem přeprat ten zatracený vítr. Chvíli jsem přemýšlela, jestli tam teda takhle zůstanu ležet až do večera a kdo mě přijde zachránit. Představa, že bych tam měla čekat na záchranu, mi trochu dodala šťávu a já jsem sebrala dost sil na to, abych se zvedla a opřela se do větru. Celá tahle situace vypadala velmi komicky – od chvíle, kdy jsem vystoupala skoro na vrchol a odnesl mě vítr až po chvíli, kdy jsem se znovu ocitla na rozcestí pod vrcholkem. Musím přiznat, že nejenže to komicky vypadalo, ale byla to i velmi zábavné. Myslím, že takhle nějak se musí cítit lidé ve větrném tunelu v Praze (simulátor volného pádu), protože jsem fakt byla vydána větru na pospas a bylo to úžasné, na chvíli necítit nic jiného než vítr a moct se do něj položit a nechat ho nést moji váhu, aniž bych spadla na zem.
Zbytek cesty už nebyl tak dramatický a my jsme měly možnost vychutnávat si výhledy do údolí a na jezero Ullswater. Celý okruh měl tak 6, 7 nebo 9 km (záleží, koho hodinkám/telefonu věříte), ale díky větru jsme se namakaly, jak kdybychom těch kilometrů ušly dvakrát tolik.
Už když jsem si hledala nějaké informace o parku, zjistila jsem, že se v něm nachází několik kamenných kruhů, takových miniaturních (opravdu miniaturních) Stonehenge, a jelikož tam jsem nikdy nebyla, chtěla jsem vidět aspoň jeho obdobu. Další zastávkou tedy bylo parkoviště u Pooley Bridge na severním konci jezera, odkud je to po upravené pěšince mezi slatiništi 1,5 km ke kamennému kruhu Cockpit Stone Circle. Tahle část výletu pro mě měla svoje zvláštní kouzlo, cítila jsem se jako v knize Na větrné hůrce. Měla jsem pocit, že v těchto rozlehlých kopcích, kde není nic, kam se jen člověk podívá, bych se mohla ztratit, a vůbec by mi nechyběla civilizace. Když jsme došly ke kamennému kruhu, musela jsem se smát. Řekněme, že jsem čekala, že bude trošku větší, atmosféře místa to ale neubralo. Dovedu si představit, že se zde v minulosti odehrávaly rituály – na odlehlém místě, mezi kopci, s magickým výhledem do údolí, kolem jen vítr a mraky.
Jelikož pomalu začalo ubývat světla, vydaly jsme se pomalu směr Liverpool. Po cestě jsme si z auta prohlédly asi tucet dalších jezer a turisticky nejnavštěvovanější městečka – Ambleside, Grasmere a Windermere. Na městečcích je nejzajímavější jejich architektura – bílé domečky s dřevěnými obklady, velkými prosklenými okénky a se špičatými šedými stříškami. Po cestě jsme se stavily na moje první zdejší Fish & Chips – smažená ryba a hranolky, podávaná s hráškovým pyré a domácí tatarkou. Je to jedno z tradičních britských jídel. Další věc, kterou si můžu odškrtnout z wishlistu.
Pokud se někdy dostanete na sever Anglie, nezapomeňte Lakes navštívit – nejsou zařazeny na seznam UNESCO jen tak pro nic za nic!