Poslední dva týdny jsem trávila na plicním… a dámy a pánové, byla to fakt jízda. Upřímně, kdybych se už na sto procent nerozhodla dělat dětské, možná by mě zdejší stáž na to plicní přece jenom zlomila. Když jsem stážovala na plicním v Bohunicích, celkově na mě tento obor působil jako něco poklidného až docela nudného s hlavní denní náplní řešení inhalátorů a přemlouvání kuřáků, ať nekouří. Ale tady ve Whistonu? Punkční jehla a pneumothorax na každém rohu!
Viděla jsem tady tolik pleurálních punkcí a drenáží, že bych si už možná na jednu troufla i sama. Přesvědčila jsem se tady, že ultrazvuk plic fakt existuje a používá se naprosto běžně, a dokonce jsem se dostala i k tak naprosto epesnímu výkonu jako je pleurodéza – a mohla jsem ji dělat já, a to dokonce dvakrát. Pod tou pleurodézou si nepředstavujte nic zas tak exotického – popravdě je to nakonec jen takový fancy výkon, při kterém se rozmíchá prášek v troše fýzáku a přes plicní drenáž se vpraví (po aplikaci LA) do pleurálního prostoru. Kromě toho, jak udělat pleurodézu, jsem se naučila jak rozpoznat, že je plicní drén funkční, jak přesně fungují veškeré hadičky a ventily a jak zavést permanentní plicní katetr. Na rentgenu poznám výpotky, pneumothorax a deviaci trachey a možná, jenom možná, mi něco začíná říkat plicní kresba a jak vypadá. Taky jsem tady zjistila, že jedni z nejmilejších lidí nepracují jen na neonatologiích, ale i na plicním ve Whistonu.
Na oddělení jsem se mimo jiné potkala i se spoustou zajímavých pacientů. Pro mě asi nejzajímavějším byl pán středního věku, který přišel s anamnézou náhle vzniklé ostré bolesti na hrudi, přičemž byl momentálně covid pozitivní a v jeho anamnéze byla zásadní emfyzematózní chronická plicní obstrukční nemoc s deficitem alfa1-antitrypsinu. Co mu nakonec bylo? Náš oblíbený pneumothorax. Ale – nebyl to jen tak ledajaký pneumothorax. Pán měl masivní podkožní emfyzém. Kdyby vás zajímalo, jaký byl pocit ten podkožní emfyzém palpovat, vraťte se do dětství a představte si, že vám v ústech praská lízátko Crazy dips.
Další zajímavou pacientkou byla asi pětatřicetiletá paní s Aspergerovým syndrome a astmatem, která byla (ano, na plicní) přijatá kvůli nutnosti zaléčit zranění na bércích, která si způsobuje sama, uklidňuje ji se v této lokalitě škrábat, a změnit jejich lokální terapii (prostě záležitost pro kožaře). Jak už to tak ale bývá, když se člověk v dubnu ocitne v nemocnici ve Velké Británii, má asi 50% šanci, že dostane covid. Tato paní ho dostala, a ačkoli mi sama říkala, že má covid už potřetí a předchozí dva průběhy byly až skoro asymptomatické, tentokrát jí bylo vážně zle a výrazně stoupla její spotřeba anatiastmatické terapie. Jedno odpoledne se tak stalo, že jí začalo zničehonic bolet na hrudi a vyletěla jí tepovka, takže jsem měla možnost na vlastní oči vidět a projet si algoritmus diferenciální diagnostiky bolesti na hrudi. Penurmothorax? Vyloučeno. Infarkt? Vyloučeno. Plicní embolie? Ačkoli to tak vypadalo, nakonec taky vyloučeno. Anxieta? Možná. Můj typ? Předávkování beta-sympatomimetiky. Proč tenhle příběh vyprávím? Protože na mě poprvé přišel pochvalný mail – paní si moc vážila péče, kterou jsme jí já s doktorem věnovali, a proto se rozhodla o nás napsat nemocnici děkovný mail. Ano, pokud to někomu z vás přijde zvláštní, tohle je jen jeden z dalších kulturních rozdílů, které tu jsou. Běžně se tu podávají stížnosti, od pacientů, ale i od personálu, relativně běžně se tu ale i od pacientů dostávají oficiální pochvaly. Nebudu ale lhát – zahřálo mě to u srdíčka. Ještě víc jsem ale byla ráda, že tahle paní odcházela spokojená a relativně zdravá domů.
Jaké je tedy moje celkové hodnocení plicního? Zajímavé případy a výkony, kdy každý den několikrát denně strkáte jehlu do pacienta… No, jak říkám, skoro mě to zlomilo na změnu oboru. Po plicním se mi bude stýskat – všechno ale musí skončit, stejně jako se pomalu ke konci blíží celá moje stáž ve Whistonu. Tento týden, můj poslední, jsem se přestěhovala na MAU – Medical Assesment Unit. Až vám o tomto oddělení budu psát příště, asi už to bude z Česka. Tak čau a na viděnou!