Buen dia! Posílám pozdravy z Peru! Už je to pár dní, co jsem si sbalila batůžek a vydala se zase potloukat po světě – tentokrát na jihoamerický kontinent, do krásného a rozlehlého Peru. Společnost mi na cestách dělá moje drahá polovička – a tak jsme tu společně, dva cestovatelé, kteří umí španělsky asi jako moje babička umí anglicky, v zemi, kde se prakticky jinak než španělsky nemluví. Jak to s námi teda vypadá, jak že to cestujeme a kam jsme zatím doputovali?
Můžu Vás ujistit, že si zatím žijeme na místní poměry luxusně. Vozíme si zadek v turistickém autobuse Peru Hop (což, jak jsem zjistila, je taková převlečená místní cestovka s anglicky mluvícím průvodcem), bydlíme po místních hostelech (ve většině z nich je dokonce i tekoucí vlažná! voda), jídlo si chodíme ulovit do místních supermarketů, kde jsou, překvapivě, ceny naprosto srovnatelné s Českém (vlna inflace byla i tady) nebo pouličních stánků (zamilovala jsem si místní tropické ovoce a pečivo), zatím jsme se ani jeden nespálili, nep… neměli žádné závažné střevní obtíže, zatím pořád máme pasy a peníze (ani jednou nás neokradli, fakt) a za ten necelý týden jsme toho z Peru viděli opravdu hodně.
K tomu, co jsme tu zatím viděli – některé čtenáře potěší, že hodně zvířátek. Fakt hodně. Koníky (na jednom mě i jeden Peruánec svezl), guinea pigs (my se na ně díváme, místní si je dávají jako hlavní chod), smečky toulavých psů, asi trilión druhů ptáků, baby tučňáky <3, sea lions (pozor, nejsou to lachtani), plameňáky… a k mému zklamání zatím jen jednu alpaku.
Po příjezdu do Peru jsem zjistila, že přece jen existuje pár věcí (kromě návštěvy památek), které bych chtěla v Peru zažít a vyzkoušet. Co jsem si už splnila? Koupit si na trhu tropické ovoce – ochutnala jsem papáju, místní banány a mandarinky a další druh ovoce, od kterého si už nepamatuji jméno, ale chutnalo to jako jogurt; projela jsem se tuktukem, takovou motorkou převlečenou za auto; prošla jsem se po pláži u pacifiku a skru písečné duny ve vnitrozemí; mám v telefonu asi miliardu fotek kaktusů a sebe na krásných místech, jak jinak; dívala jsem na hvězdy na jižní polokouli (je tu teď vidět malý vůz)…
Co se týče památek – upřímně jsem si nikdy nemyslela, že se někdy do Peru podívám. Jako dítě jsem si vždycky říkala, že by někdy bylo cool vidět obrazce na planině Nazca nebo se podívat na Machu Picchu, ale nikdy mě nenapadlo, že se mi to splní.
Do Peru jsem přicestovala v pondělí večer, dvanáctihodinovou cestu letadlem z Amsterdamu jsem přežila ve zdraví (společníkem mi bylo West Side Story a The Notebook) a přistála jsem v Limě, kde mě čekalo jen rychlé přepsání a pak vzhůru do Paracasu, městečka známého pro „Galapágy chudých“, Ballestas Islands, místo neuvěřitelné biodiverzity (toť k těm zvířátkům) a Paracaský NP (poušt s nadherným výhledem na moře). Po Paracasu následovala zastávka v Huacachine (čti huakacíně), ojedinělém místě, oáze uprostřed pouště. Odpoledne jsem trávila ztracená v písečných dunách, při projíždce na buggy a při sandboardingu (a že to obojí byla fakt jízda). Buggy ride byl adrenalinový zážitek a sandboarding (ano, sjíždění maxi velkých dun na prkně) bylo rozhodně lepší jak jakékoli lyžování. Další zastávkou byla planina Nazca a přelet nad ní. Bohužel musím říct, že tenhle zážitek doporučuju jen osobám se silným žaludkem nebo velkou zásobou kinderilu… Obrazce z výšky byly nádherné a jsem ráda, že jsem si je mohla všechny prohlédnout, ale… let nás zvládlo 4/5 bez zvracení a 0/5 bez kinetózy. No, naštěstí jsme to rozdýchali při procházce po městečku Nazca a mohlo se pokračovat na další zastávku, nočním autobusem do Arequipy. Arequipské centrum je zapsané do UNESCO seznamu a musím uznat, že si to fakt zaslouží. Říká se jí „bílé město“, jsou v ní neuvěřitelné nádherné výhledy na okolní vulkány, má krásné náměstí s katedrálou s další neuvěřitelnou vyhlídkou a klášter s pestrou historií a ještě pestřejší fasádou (indigovou a karmínovou). Je to taky v Peru asi první město, které není celé skoro celé hnědé (aneb fakt špinavé), aspoň v centru není zavalené odpadky a domy jsou tu z větší části zděné a se střechou (velká část „domů“ v městech je jen, v lepším případě, pár cihel a plech jako střecha). A kam dál?
Tohle píšu po cestě přes hory, z Arequipy do Puna (městečko u jezera Titiaca), přičemž se zrovna nacházím v nadmořské výšce 4000 m.n. Tak mi držte palce, ať se mi z té výšky nezamotá hlava a na počtenou zase příště!
…update z dnešního rána – člověku stačí strávit pár hodin v nadmořské výšce 4000 n.m. a vidí stáda alpak!