Tak jsem se zase škrábala na nějaké kopce a teda kam se na to hrabe Rainbow Mountain… ačkoli tentokrát to bylo „jen“ do 4629 m.n.m., bylo to neskonale těžší než onen trek na Duhovou horu. Který trek mě tak pokořil? Salkantay trek.
Salkantay trek představuje jednu z možností, jak se dostat pěšky na Machu Picchu. Běžně se chodí na 4 nebo 5 dní (poslední den je věnován Machu Picchu) a velká část turistů ho chodí s cestovkou, takže má zajištěný odvoz věcí na oslících a ponících, průvodce, spaní, jídlo, vodu… Prakticky tak jdou trek jen s malinkatým baťůžkem a svačinkou. Jenže – to stojí dost peněz a asi bych se necítila jako pravý český spořivý turista, kdybych se nepřidala do skupiny těch, co jdou Salkantay na vlastní pěst. Jaké to tedy bylo?
Musím podotknout, že kvůli prodlouženému pobytu v džungli jsme s přítelem na Salkantay měli najednou místo 4 dnů jen 3… Co s tím? První den z klasických pěti jsme přeskočili cestou autem (stejně to měla být cesta hlavně kolem silnice a do kopce), takže na programu našeho prvního dne bylo jezero Humantay a přechod nejvyššího bodu Salkantaye. No, nemusím asi dodávat, že jsem si fakt sáhla na dno svých sil. Táhla jsem se s krosnou jako hlemýžď, ale odměna stála za to – nádherné výhledy na okolní krajinu. Na ty nikdy nezapomenu. Vzhledem k tomu, že jsme s přítelem vyrazili oproti ostatním skupinám v jiném čase, než jak se Salkantay běžně chodí, odměnou nám byl výšlap, při kterém jsme potkávali jen poníky, oslíky a jejich doprovod v podobě Peruánců, ale žádné turisty.
Druhý den jsme měli jasný bojový úkol – nějak překonat vzdálenost 40 km pěšky, nebo asi dvakrát tolik autem, železnicí a pěškobusem a dostat se do večera do Aguascalientés aneb Machu Picchu Pueblo aneb vesničky pod Machu Picchu, kde je veškerá turistická vybavenost (rozuměj náš hostel). Jak jsme se s tím poprali? No… těžko. Já jsem musela připustit, že 40 km bych možná ušla, ale ne s tím převýšením, které by nás na trase ještě čekalo, a rozhodně bych to neušla za světla (v Peru je teď zima, takže je světlo cca do 18 hod). Co nám zbývalo? Něco si stopnout do Santa Teresy a odtud dojít posledních 16 km pěšky… No jo, jenže ona kolem nás ráno nejezdila žádná auta. Později jezdit začala – ale v opačném směru.
Nakonec se nám po několika kilometrech, které už jsme měli v nohou, konečně podařilo stopnout pána s rodinou, co cestoval do Cusca na oslavy (podnikavý Peruánec viděl turisty a rozhodně nás nesvezl zadarmo). Každopádně, dostal nás až skoro do Santa Teresy, na místo, kde měl být podle mapy most – ale nebyl. Další nejbližší most? V Santa Terese… takže další kilometry navíc. Jenže – při cestě přes peruánský venkov jsme měli největší smůlu za celou cestu a do přítele se zakousla fenka, která zrovna porodila štěňata. Prostě vyběhla na silnici, po které jsme šli, a ačkoli jsme vůbec nebyli na jejím území, ona si to evidentně myslela a byla velmi agresivní. Co teď?
Jak asi víte, v Peru to není zrovna sranda, když Vás pokouše pes, protože je tady reálné riziko nákazy vzteklinou. Velký problém to je zejména když Vás pokouše nějaký pes z pouliční smečky bez majitele… netušíte, co je to za psa, jestli je očkovaný… My jsme měli aspoň malinké štěstí – že ta fenka vyběhla z konkrétního domu a majitel byl doma. „Ano, očkovaná je, naposledy před pěti měsíci. Ne, potvrzení nemám, to je jen v centrálním registru, který bude otevřený až zítra. Dneska už odbila 15 hodina a všichni už tu mají siestu…“ Tak vzal přítele aspoň na ošetření k místnímu doktorovi a my se mu rozhodli věřit, že fenka je opravdu očkovaná. Nějaká pořádná nemocnice v nedohlednu…
Další fail na sebe nenechal dlouho čekat: Zjistili jsme, že ačkoli je přítel pokousaný, tak se do Machu Picchu Pueblo nedostaneme pomocí železnice, protože ta je jen pro Peruánce, nebo teda pro nás gringos, pokud by se tedy nad námi slitovali, místo 8 solů za 180 – což je více než vstup na Machu Picchu a víc, než kolik jsme měli v hotovosti. Co to pro nás znamenalo? Pěškobus. Skoro 17 hodin večer, tzn. máme něco málo přes hodinu světla, před námi asi 11 kilometrů a 900 metrů převýšení, oba dva totálně KO, přítel pokousaný, cesta vede Inca džunglí kolem kolejí a po cestě jsou, nevyhnutelně, peruánští potulní psi…
No, ani nevím jak, ale nakonec se nám ta cesta podařila zvládnout asi za dvě hodiny, po cestě nás doprovázel nějaký místní velký bíločerný pes, který se k nám přidal už na železnici, šel s námi až do Machu Picchu Pueblo a odhaněl od nás jiné potulné psi, po cestě jsme nezahučeli do žádné díry, žádný z nás si neudělal další zranění a co víc, viděli jsme asi miliardu světlušek a mléčnou dráhu a vůbec… Když to vezmu kolem a kolem, byl to den fakt na h…, ale komu se poštěstí jít inckou džunglí za světla hvězd a světlušek a doprovodu místního psa ochránce a těšit se, že druhý den navštíví jeden z moderních sedmi divů světa, Machu Picchu? Jo, vesmíre, děkuji za tuhle příležitost. Ale nešlo by to příště bez toho pokousání, prosím?
Druhý den, relativně odpočatí, jsme se vydali na poslední peruánský hike, dvouhodinovou procházku na Machu Picchu. Procházkou si představte převýšení skoro 700m na 3,5km… Společnost nám dělala Inka džungle, motýli, ptáčci a nádherný výhled do údolí. A jaké bylo Machu Picchu?
Za mě je to rozhodně místo, které stojí za návštěvu. Sice je docela záhul se sem dostat (pokud si nechcete nechat velkou díru v peněžence), ale stojí to za to. Tohle staré incké město mi vzalo dech, ale ne kvůli tomu, že je to jedna z mála zachovalých inckých památek, ale hlavně kvůli prostředí, ve kterém ji Inkové postavili. Okolní hory jsou prostě nepopsatelné. To si tak sedíte na jedné z teras nad městečkem a prostě musíte obdivovat tu okolní krásnou přírodu. Jak jen se Inkům na takovém místě povedlo něco podobného postavit?
Pokud je Machu Picchu na Vašem bucket listu a někdy se tam chystáte vyrazit, mám pár rad: Lístky kupujte ideálně pár týdnů až měsíců dopředu. Pokud si chcete projít celé město včetně „pohlednicové vyhlídky“, kupte si okruh 1, 2, 3, 4. Alternativou je jeden z těchto okruhu společně s hikem na některou z okolních hor, pro mě by ale tohle bylo trochu nadbytečné, jela jsem se podívat hlavně na samotné městečko. Co se týče dopravy: Buď můžete jet relativně drahým, ale rychlým vlakem+autobusem z Cusca, relativně levným, ale pomalým autobusem z Cusca, vydat se na regulovaný a měsíce dopředu vyprodaný Inca Trail nebo se vydat na Salkantay Trail (levnější, jelikož se dá jít bez průvodce, ale těžším terénem, než je Inca Trail). Jakmile se dostanete do Machu Picchu Pueblo, máte dvě možnosti: Buď si to nahoru vyšlápnete, přičemž to zabere asi dvě hodiny, nebo si můžete zaplatit zpáteční jízdu autobusem až na vrchol (za 25 USD… proč ty turisty nepodojit, že jo… na druhou stranu – třeba to aspoň některé turisty odradí, půjdou pěšky, nahoru bude jezdit méně autobusů, v okolí bude méně smogu…) Poslední radou je, ať si to vychutnáte. Pusťte si dopředu o Machu Picchu nějaký podcast nebo si přečtěte wikipedii, na místě nejsou žádné popisné cedule (jako vlastně nikde v Peru) a projděte si to sami, bez průvodce – ten Vás totiž bude pravděpodobně honit, abyste celé městečko prošli relativně rychle. Když půjdete sami, můžete se v areálu kdekoli zastavit a jen si užívat pohled na okolní hory a městečko – a to je pohled, který fakt stojí za to.
Tímto bych kapitolu Peru chtěla ukončit, jelikož po Machu Picchu už nás čekala jen dlouhá cesta autobusem Cusco-Lima, pár hodin strávených v šedivé Limě, během kterých jsme si stihli dát místní specialitu z ryb, ceviche, a projít centrum (označené jako UNESCO, ale moc nevím proč), a pak dlouhý let Lima-Amsterdam-Vídeň zpátky do civilizované Evropy, kde díkybohu máme na záchodech prkénko, toaletní papír házíme do mísy a ne do odpadkové koše, na splachování nepoužíváme kyblík s vodou, sprcha nám teče horká a vodu můžu pít z kohoutku. Tak zase Ahoj! z Česka.
