Poslední dva dny bych popsala jedním slovem – smršť. V úterý ráno mě po brzkém ranním budíčku čekala hodinová cesta z centra Liverpoolu do centra Whistonu. Po vyzvednutí klíčů na recepci nemocnice jsem se vydala směrem k mému provizornímu ubytování. Proč provizornímu? V mém definitivním ubytování se momentálně izolují sestry, které přijely do UK ze zahraničí. Mé momentální provizorní ubytování (budu mu říkat ubytování 1) se oproti definitivnímu ubytování (ubytování 2) liší v několika zásadních věcech:
Ubytování 1: 20 min chůzí od nemocnice, nemusím si platit autobusové lístky (asi 1500 CZK/měsíc), má sprchu a sprchovou hlavici, 5 min chůze je velké Tesco
Ubytování 2: 15 min chůze na zastávku, 20 min cesty autobusem, nutnost kupovat si autobusové lístky, není tam sprchová hlavice, jen vana s kohoutky, je tam nějaký malý, ne moc dobře vybavený obchůdek (ale asi tam hlady neumřu)
A proč ve svém provizorním ubytování nemůžu zůstat po celou dobu? Je to totiž definitivní ubytování mých dalších dvou spolužáků, takže by zase neměli kde bydlet oni. Prostě pešek.
Co je ale pešek pro všechny z nás – a pro mě fakt fakt fakt velké překvapení – NENÍ TU WIFI!!! Jako fakt, v jakém století žijeme? Není tu wifi? Tak: Je tu pračka, trouba, mikrovlnka, konvice, televize, žehlička s žehlícím prknem…. A co tu není? No, kromě očividné wifi (jako seriously, v 21. století) tu třeba není SUŠÁK na prádlo, které vyperu v té pračce, nebo třeba UTĚRKY na utírání nádobí, ačkoli jsem dostala třeba 5 ručníků a povlečení. Taky tu není žádný pořádný nůž a hluboký talíř, ale zase je tu spousta hrnečků, obyčejných talířů a jedna sklenička na víno. Zvláštní vybavení, teda zvláštní kombinace vybavení. Že by moje nepochopení pramenilo z kulturních rozdílů? Nevím, třeba Angličani tolik pracují, že nepotřebují wifi na netflix a chill, perou tak málo, že jim vlastně nevadí, že nemají sušák, a hluboké talíře prostě nepoužívají, protože kdo by měl rád polévky, že jo.
Co jsou další perličky související s ubytováním? Tak, zvládla jsem zapnout přesně jedno topení ze tří. Až se mi podaří zapnout i ta další a přestanu tu mrznout, dám Vám vědět, zatím si za mě užívejte teploučko vlastních obydlí.
V mailu ohledně ubytování nám byla slíbená kabelová televize, mně včera ale ani nešla zapnout, jelikož tu není žádný ovladač a na TV jsem nenašla žádný on/off knoflík. Po fiasku s wifi jsem to vzdala. Dneska jsem to ale zkusila znovu, a dokonce jsem tu TV zvládla zapnout! než jsem zjistila, že jenom šedě zrní. Žádný program. Jelikož nerada jako první možnost využívám rady mého ajťáka v Česku, zkusila jsem si s tím poradit stylem „budu mačkat různá tlačítka a třeba se něco stane“. No, a stalo. Povedlo se mi na tu kabelovku naladit místní britské televizní programy. Žůžo, mám tam několik BBC, ITV a další, takže se teď můžu u večere koukat na Teorii velkého třesku. Kam se hrabe netflix. You rock, girl!
Kdyby Vám přišlo, že zatím to zní docela idylicky a s každým problémem si s chladnou hlavou a jistou rukou poradím, takhle skončila moje snaha udělat si toast v toustovači. Tohle bude chtít ještě trochu vypilovat. Nebojte, požární alarm jsem naštěstí nespustila.
Pojďme se ale pobavit o něčem zajímavějším – o samotné stáži a nemocnici. Nemocnice vypadá nadupaně, moderně, elegantně. Upřímně, když jsem ji viděla poprvé z venku, říkala jsem si, že tady by mi ale vůbec nevadilo pracovat. Kolem nemocnice je příjemně a intenzivně zelený trávník, samotná budova vypadá, jako kdyby byla postavena nedávno.
A co je uvnitř budovy? Uvnitř se nachází hora vážně hodně milých lidí. Sice mají všichni otřesný přízvuk, takže pořád máme trochu problém s komunikací (řekla bych, že vzájemně, můj přízvuk středo-východoevropanky pro jejich uši musí být taky nic moc + pořád nejsem rodilý mluvčí, takže nemám vždy správnou větnou konstrukci ani nejsem schopná používat jejich zajeté fráze), to ale nic nemění na tom, že jsou tu všichni velmi nápomocní a všichni mi říkají maj luv (my love = doslova moje lásko, volně přeloženo asi jako drahá) a z nikoho nemám pocit, že by mě tu nechtěl vidět nebo že bych pro něho byla přítěž nebo že by mě nechtěl učit (ano, teď myslím na všechny doktory a sestry v Česku, co nám to občas na výuce dávají sežrat tím, že si nás vůbec nevšímají, nebo nám rovnou hází klacky pod nohy). Není to o tom „radši vás k ničemu nepustíme, abyste to neposrali“, ale „jak vám můžeme nejlépe pomoct získat co nejvíce sebevědomí, vědomostí, praktických schopností“, „co pro vás můžeme udělat, abyste se na své profesní dráze posunuli“ místo toho, aby to bylo „radši nepřekážejte a počkejte si, až to budete poprvé muset dělat úplně sami bez supervize v praxi“. Takže asi tak. Neříkám, že všude a vždycky je to v ČR na výuce takhle špatné, velkou výjimkou je pro mě výuka v Dětské nemocnici, kde to naprosto zbožňuji. Určitě teď křivdím i spoustě dalších doktorů, kteří mi v českých nemocnicích spoustu dali a podíleli se na tom, kým jsem dneska, mám ale i tolik špatných zkušeností, že je prostě nemůžu přehlížet.
Hned první den v nemocnici, v úterý, po úvodním semináři a obědě v místní kantýně se zaměstnaneckou slevou (jupí, neprojím majlant a mají tam i vege věci) jsme se vrhli na simulátory – odběry krve a odběry na hemokultury. Tento simulátor oproti tomu z Česka vypadal opravdu reálně (představ si horní končetinu, na které nejsou moc dobře vidět žíly, ale jsou cítit pohmatem), řekla bych, že z něho šlo i docela obtížné odebrat krev, což je poklona reálnosti tomuto simulátoru. Musím říct, že tahle dvouhodinovka s naším novým anglickým mentorem Andrewem se mi opravdu líbila a zbavila mě části stresu z provádění těchto činností tady v UK. Každý týden mě tu čeká zhruba jedna simulační hodina, od příštího týdne s celotělovou figurínou.
Večer mě čekalo pár povinností: spousta dalších administrativních věcí a nákup. Už jsem zmiňovala to Tesco, které mám z ubytování 1 tak blízko. Zmínila jsem taky, že je asi tak 15x větší než jakékoli Tesco, které jsem kdy viděla v ČR? Je tam třeba jeden dlooooouhý regál jen s šampony, a když hledáte sprcháče, tak musíte o dva regály dál. Pro mě docela bizár. Je vůbec potřeba, aby existoval tak velký obchod s tak širokou nabídkou produktů? Našla jsem tam pár bizarností – ananasový cottage (ten byl dobrý), angreštový jogurt (ten nebyl špatný) a nějakou jejich specialitu, pečivo plněné bramborami a hovězím masem (to bylo docela fuj). Večeři jsem tam ale pořídila dobrou. No, viděli jste už někdy pivo s goblinem?
Na druhý den v nemocnici jsem nemohla dospat a od půl třetí v noci jsem se po půl hodinách budila strachem, že zaspím. Možná se mi budete smát, ale tohle se mi stává normálně před každou novou větší stáží nebo zkouškou nebo jinou důležitou akcí. Každopádně, nezaspala jsem, takže jsem, lehce (jasně, jenom lehce) nervózní v 8:00 naklusala na chirurgické oddělení na 5týdenní stáž. Vy, kteří mě znáte, se možná zarazíte – Verča a chirurgie? Co bude proboha dělat pět týdnů na chirurgii? No, já si říkala to samé, avšak po prvním dni stráveném na chirdě mám pocit, že to snad nějak půjde. Když vezmu v potaz spektrum pacientů, kteří se na oddělení nachází, přijde mi to jako taková rozšířená interna s pacienty po operacích; kromě velkého množství pankreatitid a cholecystitid (zánět slinivky břišní a žlučníku) tam leží i hodně abscesů a divertikulitid.
Co se mi tady nelíbí: V nemocnici (a celkově všude) se nenosí respirátory, ale jen chirurgické roušky. Jeden doktor má pacienty na různých odděleních, takže celý den lítá sem a tam. Někteří z těch pacientů jsou na covidu, takže tu nejsou úplně striktně nastavené bariérové systémy. Sice se doktor před vstupem na covid pokoj obléká, ale minimálně na chirdě ne tak, jak bychom to dělali v ČR. Shrnu to asi takhle – budu překvapená, když ten covid za těch patnáct týdnů nedostanu, jestliže mě ještě pořád nebude dostatečně chránit prodělání+očkování. Další zvláštností pro mě je, že tu (aspoň na chirdě) skoro nepoužívají fonendoskop, pacienta moc nevyšetřují. Jiní jsou i pacienti samotní – jedna paní například dnes odmítla odběr krve, že se na to prostě dneska necítí, že dneska nechce žádné jehly, a že zítra. Sice se nakonec nechala přemluvit, ale žádný personál to její původní rozhodnutí nerozmazával s tím, že co si vymýšlí. To si moc v ČR nedovedu představit. Nebo další pacient, zvonil na sestry, ale kvůli technické závadě ten zvonek nesignalizoval, pacient kvůli tomu bude podávat stížnost a udělal kolem toho velké haló.
Co se mi líbí je fakt, že na oddělení je dostatek doktorů i sester. Doktoři pracují v týmu, žádný doktor tam není sám jen tak hozený do vody a plav. Za mě super. Dneska jsem mohla prohloubit svoje praktické zkušenosti v odběrech krve, a to hned na několika pacientech. Pořád si zachovávám, bohužel, svůj standard, cca 2/3. Výhodou tady v UK je, že každý student/doktor tu má 2 pokusy. Musím říct, že mi to docela dodává sebevědomí, když vím, že jsem to sice nedala napoprvé, ale napodruhé už ano. V ČR, pokud jsem se k odběrům vůbec dostala, bylo nepsaným pravidlem, že mám jeden pokus. Doufám, že moje úspěšnost odběrů krve na první pokus a vůbec se tady v Anglii výrazně zvýší. Vypadá to, že možností ke zlepšení budu mít dost.
Poslední věcí, kterou Vám dnes chci napsat a která Vás určitě taky zajímá, je co já a covid. Zatím se spolu nekamarádíme, snad to tak zůstane. Víte, jak jsem říkala, že tu v UK mají boží systém na testování? No, byl by boží, kdyby ty zdarma testy, co si můžete vyzvednout, byly skladem. Zatím si musím vystačit se starými dobrými českými zásobami.
Pro dnešek je to ode mě vše, zcela vyčerpaná se vydávám do krajiny snů. Dobrou noc.